Po premiéře Soudných sester jste na jevišti řekl, že to bylo nejlepší ztvárnění vaší hry, jaké jste kdy viděl.
Neumím česky, ale samozřejmě vím, o čem ten příběh je. Bylo to trochu dlouhé představení, vrátili tam zpátky některé věci z knížky, které anglická verze pominula. Ale při kratší by zase diváci neviděli třeba ten veselý Smrťův step.
Dá se vůbec takhle legrační kniha ideálně dramatizovat?
Je pravděpodobně jednodušší převést ji na jeviště než ji interpretovat nějakým jiným médiem. Proti knize ve hře přijdete o hlas autora jako vypravěče. Inscenace je však na druhou stranu velmi osobní. Herci mohou publikum různým způsobem oslovovat - jako třeba Vévoda, který tady mluvil opravdu hodně. To je pak podobné, jako když autor mluví ke čtenáři.
Trilogii vyprávění o nomech jste psal pro děti a kupovali si ji i dospělí. Barva kouzel se četla v BBC na pokračování v pořadu Ženská hodinka. Málokterému spisovateli se podaří psát knihy pro tak pestré publikum...
O tom, jestli člověk rád čte, se rozhodne, když je mu asi deset let. To potom platí po zbytek jeho života. Dobrá kniha by proto měla být přístupná v každém věku. Bylo velkým omylem, když jsme ve viktoriánské době přistoupili na myšlenku, že některé knihy se píší speciálně pro děti. Jediné, co totiž musíte jako malý udělat, je vyrůst. Například Robinson Crusoe byl napsán pro dospělé, ale líbil se i dětem. Já jsem většinu slovní zásoby získal právě čtením takových knih. Když jsem nevěděl, co některé slovo znamená, pochopil jsem ho z kontextu. Teď ale třeba američtí nakladatelé nesnášejí knihy, kde jsou slova, kterým by děti nemusely rozumět. Panebože!
Ve vašem podání má svět fantasy často velmi reálné pozadí. V Pohyblivých obrázcích jste si dělal legraci z Hollywoodu, v Česku brzy vyjde Pravda, kde si dobíráte novináře. Proč se vaše příběhy vlastně neodehrávají přímo ve skutečném světě?
To je složitější. Proč je Zeměplocha právě fantasy? Asi budete popisovat její scenérii a vystupující postavy. Takže kdybych knihu zasadil do Texasu roku 1888, považovali byste ji za western. Kulisy však neurčují, o čem ta kniha je. Fantasy, western, krimi, to jsou jen nálepky. Psát fantasy mi dává spoustu výhod. Na Zeměploše můžu mít Smrtě, mluvícího psa a všechny ty věci, které mi pomáhají posunovat příběh. Je to metoda, jíž by lidi výborně rozuměli před třemi sty lety - tedy před vznikem konvencí moderního románu. Fantasy najdete už v době jeskynních lidí. Když tehdy lidé seděli u ohně, určitě si nevyprávěli o bídě a o tom, jak jsou ovlivňováni svou ekonomickou situací, ale o bozích a hrdinech a jak asi vznikl svět.
Minulý týden u nás vyšla vaše první kniha Kobercové. Napsal jste ji v sedmnácti a její současné vydání vypadá, jako byste už tehdy našel svůj charakteristický styl. Je to tak, nebo jste ji musel hodně upravovat?
Úpravy trvaly asi šest týdnů. Bylo to velice divné, taková zvláštní spolupráce se sebou samým. To se autorovi nestává často. Přepisoval jsem ji v padesáti a psal v sedmnácti. Zdálo se mi nefér předkládat lidem věc od člověka, který si tehdy cestu teprve hledal. Odmítl jsem ji publikovat, dokud ji neupravím alespoň na nějakou úroveň.
V Británii jste jedním z nejprodávanějších autorů a vaše popularita je značná rovněž v tuzemsku - ukázala to i neobvyklá přízeň při páteční premiéře. Čím si to vysvětlujete?
U vás jsem na tom asi tak stejně jako v Německu. Zato se mi nedaří třeba v Itálii či Španělsku. Vychází to tak, že mám úspěch tam, kde se pije pivo. Honza (Jan Kantůrek - pozn. red.) je výborný překladatel a čeština je pro mé knihy dobrý jazyk. Také se mi tu pečlivě věnuje nakladatel: několikrát jsem tu byl na autogramiádách a podobně.
Už se někdy stalo, že by se vás nějaký novinář opomenul zeptat na masožravé rostliny, které pěstujete?
Nejsou masožravé, ale hmyzožravé. Ptají se na to velice často, což je opravdu zvláštní. Novináři rádi zdůrazňují divné věci, ale hmyzožravé rostliny se přitom pěstují velmi jednoduše. Stačí mít dobrý skleník. Kdysi dávno se mě vydavatel zeptal, co je na mně zajímavého. Ty rostliny se pak dostaly do mých materiálů a od té doby se mě drží. Lidé mi pořád kladou stejné otázky. V jaké rubrice tento rozhovor vlastně vyjde?
V kulturní.
V kulturní? Když jsem v České republice, tak jsem najednou kulturní! Víte, pokud píšete humorné věci a k tomu ještě fantasy, tak jste dvojitý nýmand. Vaše práce nemůže být kulturní, protože je legrační, a fantasy se za kulturu také nepovažuje. Mezi takzvanou kulturní smetánkou si připadám jako slon v ložnici. Nic jim nedělám, ale slon v ložnici lidem prostě vadí. Jedna z deseti prodaných knih v Anglii je fantasy nebo sci-fi, ale když se podíváte do literárních stránek novin, nikdy by vás to nenapadlo. Musíte si myslet, že je to tak jedna z tisíce. Dřív mě to štvalo, pak to přestalo, a teď už mě to zase začíná štvát.
Pratchettových legrácek se nikdy nepřejíte
(Recenze knihy Kobercové)
|
Kobercové |
|
Autor: Terry Pratchett |
|
Překlad: Jan Kantůrek |
|
Talpress, Praha 2001, 206 stran |
|
Náklad a cena neuvedeny |
Ještě úvod první kapitoly, kde se píše o povinnosti všech kmenů Kašírijské říše dostavit se jednou za deset let k Sečtení, vyvolává pochybnost: není to náhodou další trapná fantasy, parodující klasické velké příběhy? O stránku dál pochopíme, že naštěstí nikoliv. Napsal ji přece Terry Pratchett.
Když dělal sedmnáctiletý novinář Pratchett interview s nakladatelem Peterem Banderem van Durenem, zeptal se ho, jestli mu náhodou nechce vydat jeho knížku o miniaturním světě na koberci. Ten souhlasil a po průtazích ji v roce 1971 pokřtil v oddělení koberců firmy Heal. Pro nové vydání v devadesátých letech ji však Pratchett hodně poupravil. "Tahle kniha má dva autory a oba jsou jedna a tatáž osoba," sděluje v jejím úvodu. Důvod je prostý. Pratchett se zatím stal autorem, co píše ty "šílený příběhy ze Zeměplochy", a nehodlal si pokazit reputaci méně nápaditou juvenilií.
Kobercové nepatří do série o Zeměploše, která stojí na zádech čtyř slonů, jež nese na krunýři želva plující vesmírem. Bližší jsou spíš Pratchettově trilogii o malých nomech, určené pro čtenářskou drobotinu. Jenže text - jak je pro autora typické - je otevřený naprosto každému.
Koberec je obrovský, je dokonce nemožné si jeho velikost vůbec představit. Alespoň pro postavičky, které na něm žijí. Jenom Kašírijská říše se rozkládá od Dřevostěny až k nekonečným pláním kolem Lakodubu na severu. Nárůdek Mizvoňů vedený dvěma bratry, Nerudelem a Vzteklanem, ohrožuje strašlivý Smet, který v pravidelných intervalech destruuje celou krajinu jako vichřice kombinovaná se zemětřesením. K tomu na ně ještě začnou útočit pelicháni jezdící na tygralocích. Mizvoňové mají všeho dost a rozhodnou se zvůli postavit.
Někomu to může připadat jako prostinký syžet uspokojující leda tak slintající batole. Ale takový člověk určitě nikdy nečetl Pratchetta. Ve skutečnosti tu totiž jde o velkou legraci, která se klidně může měřit i s fenomenální Zeměplochou. Dvorní Pratchettův překladatel Jan Kantůrek si v tomto směru zase připsal několik povedených perliček. Například národ Naminců žijící na nedozírném kotouči visícím na Vlasu Koberce si svůj bojový pokřik "Skás ociali stick! Árep ubli!" odvozuje od písmen napsaných na jejich zemi. Za den se prý dá jednou obejít. Navíc Pratchett není jen vypravěč vtipný za každou cenu, ale i velmi dobrý logik. U Koberců tuto schopnost vložil do pointy příběhu, kdy o všem rozhodne Chrabrodějka Kuléna, která nejenže si pamatuje, co se stane, ale i to, co by se mohlo stát.
Kobercové se asi nestanou další Pratchettovou knížkou, z které budou teenageři a otcové od rodin v tramvaji čerpat své hlášky. Těch je v ní daleko méně než v Zeměploše. Přesto je neuvěřitelné, že ani při pětatřicátém českém chodu se Pratchetta stále nemůžete přejíst.
 Britský spisovatel Terry Pratchett v Praze. |
 Britský spisovatel Terry Pratchett v Praze. |
