Praha u piva
Asi leckdo by si nechal líbit povolání Karla Altmana, autora knihy. Literárně debutoval na začátku 90. let knihou Krčemné Brno a od té doby se životem Čechů v hostincích zabývá na vědecké úrovni na poli Etnologického ústavu Akademie věd. O problematice také přednáší na brněnské univerzitě či v Ústavu evropské etnologie a na toto téma píše dílčí studie do odborného tisku.
V seznamu literatury jich v Praze u piva cituje ke dvacítce a některé mají skutečně lákavé názvy: Hospoda coby druhý domov, K problematice ženské obsluhy v českých zemích v 19. a první polovině 20. století nebo Středověké kořeny štamgastenství. Není důvod pochybovat, že tento znalý autor má svoji práci zároveň jako koníček.
Zkušenosti spisovatelů
Praha u piva je vlastně souhrnem Altmanových výzkumů, které vycházejí ze studia nejen současné odborné literatury, ale zejména dobových pramenů. Mezi ně patří memoáry, příručky, dobové bedekry, korespondence významných osobností a samozřejmě články z novin a časopisů, mimo jiné i „stavovského tisku“ hostinských.
Z těchto zdrojů pochází zřejmě i většina ilustrací knihy. Ty tvoří především karikatury a jiné směšné výjevy z hospodského života, ale třeba i přetisky inzerátů hospod a pivovarů, které dnes mají neodolatelné kouzlo minulosti.
Altmanovi hraje do karet, že „chodit do hospody“ nemívalo onen pejorativní nádech jako dnes. Stolní společnosti se často vyznačovaly členstvím významných osobností veřejného a uměleckého života a mnozí autoři otevřeně o svých zkušenostech s pitím piva psali, ať už ve svých románech nebo vzpomínkových knihách.
Proto může Altman zdrojovat takové osobnosti, jako byli Eduard Bass, Egon Erwin Kisch, Ignát Herrmann, Josef Holeček, samozřejmě Jaroslav Hašek, ale třeba i herec Rudolf Deyl nebo malíř Josef Lada.
Díky těmto svědectvím Karel Altman dnešní čtenáře seznamuje nejen s topografií a historií pražských výčepů a dalších zařízení pro „pivomily“, ale také se způsoby, které v nich byly praktikovány v době zlatého věku pražských hospod, jenž spadá do 19. a první poloviny 20. století.
Nech tak, moulo!
Ilustrace z knihy Karla Altmana Praha u piva
V lecčem byly oproti dnešku rozdílné. Například hospody, které šidily pivo nebo je měly méně kvalitní, „pořádaly na svých zahradách často koncerty populárních kapel“, aby hosté pro libé tóny na špatnou pivní nabídku zapomněli.
V leckterých ohledech však může čtenář nalézt analogie k dnešku, byť možná ne v tak silné míře. Hostinští se sice snažili o své zákazníky všemožně pečovat, našly se však i výjimky, šenkýři grobiáni.
Jeden takový prý operoval v premonstrátském pivovaře na Strahově. Byl citlivý na pochybnosti o kvalitě svého piva. Stačilo, aby si host prohlížel napěněnou sklenici proti světlu.
„Vyrval nevděčnému návštěvníkovi sklenici z ruky, vychrstl pivo na zem anebo hostu přímo na hlavu a zařval: ‚Když se ti ten chlast nezdá k světu, nech tak – moulo!‘ A pak popadl provinilce za límec, a přestože se moula vzpouzel, vynesl ho až před hospodu.“
