V kontextu norské hudební kultury je původní domácí operní dílo událostí, stejně jako jeho světová premiéra na zahraniční scéně - Norsko dodnes nemá operní dům! Absence této tradice a z toho plynoucích zkušeností zdá se mít vliv na podobu Madsenovy opery.
Tvůrci ambiciózně vsadili na „velké téma“ - svobodná volba jedince v rámci lidského společenství. Úsilí předat morální poselství však převažuje nad odpovídající formou. Libretista Jon Bing zůstal věrný tradičnímu příběhu, aniž je ten příběh vlastně důležitý: je pouze nahozen, toliko jako záminka k deklarování etických naučení. Reálie jsou zúženy na blíže nedefinovaný „lunapark“ jako alegorii světa o dvou tvářích: té pudové a nadčasové na jedné straně - a pokrytecké, direktivně řízené na straně druhé. Mimozemšťan Irenin, tyranský vládce Nornemi i věštkyně Samara jsou do děje vrženi, aby pronášeli „moudra“. City, a tedy i dramatické situace jsou vykázány mimo scénu; pouze se na ně vcelku jalově odkazuje.
Statický, nevzrušivý materiál, nevyužívající těch možností současného operního výraziva, které potlačují dějový polopatismus, příliš neinspiroval ani inscenátory. K dynamizaci využili zejména komparsu „lunaparku“. Inscenace je tak alespoň pastvou pro oči - hlavně díky kostýmům Simony Rybákové (příkladem budiž skvělý nápad s proměnou cirkusáků v úředníky, dosaženou prostým stranovým otočením sboru) a choreografii Reginy Hofmanové, rozšířené o efektní vystoupení žonglérů. Ústřední stavba scény je jednoduchá, ale pro jeviště Státní opery poněkud robustní; předimenzovaně působí i světelný plán.
A hudba? Madsenova partitura je z větší části nasycena středním proudem, melodicko-harmonickým základem, s často uváděnou písňovou formou. Madsen ovládá instrumentaci a stylizaci, využívá postupů z jazzu a z populární hudby. Orchestr je pěvcům slušnou oporou, někdy i - v osamostatnělém nástrojovém sólu - decentním protihráčem. Žádná originalita za každou cenu, občas však příjemné oživení náhlým harmonickým nebo stylovým střihem, citací z jiné opery či úplnou výrazovou proměnou.
Pěvecky dominuje charismatická Ingebjorg Kosmo, s nosným, znělým hlasem a hereckým talentem, který jde v gestice nad běžný rámec klasické opery, a Magne Fremmerlid, který do své role vkládá stejnou měrou silný hlas i impozantní zjev. Trond Halstein Moe dává své roli jednotný deklamační ráz, zatímco Ragnhild Heiland Sorensen (Iljana) zůstává pěvecky i herecky poněkud ve stínu dalších dvou protagonistů - Knuta Skrama (Regini) a Henrika Engelsvikena (Kaunda).
V hudebním nastudování Vojtěcha Spurného vyzněla opera už na premiérovém večeru jako dílo dotažené, pochopené a pojednané s pečlivostí, účastí a zaujetím.
|
Státní opera Praha - Trygve Madson: Circus Terra |
 Dvaašedesátiletý norský skladatel Trygve Madsen na večírku uspořádaném po světové premiéře jeho nové opery Circus terra, kterou uvedla 16. května večer v rámci festivalu Pražské jaro Státní opera Praha v koprodukci s Norskou operou v Os lu. |
