Deska Zvoňte, zvonky, kterou jste s Prúdy vydali v roce 1969, je slovenským Seržantem Pepřem. Hrála přitom roli beatlesovská náhoda, že se Hammel, Boris Filan a spol.
potkali v ten správný okamžik?
Byla to náhoda, ale když ji člověk nehledá a nepracuje na ní, tak nepřijde. S Filanem jsme spolužáci od třetí třídy, i to je asi náhoda.
Jsou to věci z odlišných období třeba Balada o smutnom Jánovi je z roku 1966, až potom jsme k ní přidávali další písně. Nevěřili jsme, že by naše první deska mohla mít takový dopad.
Skrz Prúdy potom prošlo hodně hudebníků.
Já jsem se téhle migraci muzikantů nikdy nebránil, dokonce jsem ji vyhledával. Potřeboval jsem nové podněty, hlavně od mladých hudebníků, a osvědčilo se mi to. Říkalo se, že v Prúdech hrál na Slovensku každý kromě Deža Ursinyho - nakonec si tam zahrál i on. Prúdy jsou ochranná známka pro sdružení hudebníků, kteří jsou ochotni udělat koncertní turné a jít se mnou do studia.
Například album Stretnutie s tichom nahrávala kompletní skupina Fermáta. A legrační je, že dnešní sestava Prúdů označovaná za legendární spolu v minulosti vůbec nehrála. František Griglák a Marian Varga se v Prúdech donedávna nesetkali.
Jiný spoluhráč, Fedor Frešo, napsal: Hammel všechny bouřky přežil a nikdy nehysterizoval. Souhlasíte?
Určitě. Udržet muzikanty v řekněme - tvořivé náladě je problém. Než aby vznikaly velké konflikty, radši jsem to vždycky rozpustil. Náš první rozchod s Vargou proběhl takříkajíc ku prospěchu československé muziky. Varga potom založil Collegium musicum. Ale nelituji žádného rozchodu. Vždyť všechno, co zůstalo z desky Zvoňte, zvonky, jsme s Vargou nějak využili, třeba v muzikálu Cyrano z predmestia nebo na desce Labutie piesne, která vyšla v roce 1993.
Současné sblížení starých Prúdů bych rád ukončil deskou - abychom pořád jen nevzpomínali.
Vždycky jste říkal, že vaše písničky nevznikají od stolu.
Píše lehce, přirozeně, nemá zpocené ruce od vzpírání tónů nebo těžkých témat, tvrdí Kamil Peteraj.
(smích) Lehkostí asi myslel nadhled. Nikdy jsem nebral příliš vážně sebe, kariéru ani slávu.
Byl jste k sobě tak kritický, nebo jste si jen nevěřil?
Uvědomoval jsem si, kde jsme žili. Dříve jsme mohli mít tři koncerty v bývalé NDR, čtyři v Polsku a potom jsme byli pět týdnů v Sovětském svazu. Co s tím? Bylo fajn, že doma nebo v Čechách mě lidi znali, jenže ve Vídni, kousek od Bratislavy, už o mně nikdo nevěděl. Když jsem si tohle uvědomil, zůstal jsem v klidu. To ovšem neznamená, že jsem se o muziku nestaral nebo že bych neměl jasno v tom, co chci dělat. Když lidé naši muziku akceptují, chodí na koncerty, mám ten nejlepší pocit. A mám důvod dál pracovat.
Co jste poslední tři čtyři roky dělal?
V roce 1995 jsem natočil album Unplugged, potom ještě titul Život je... Vycházejí mé vinylové desky na CD, ročně dva nebo tři tituly. To stačí. Pracuji průběžně, není kam spěchat.
Účastnil jste se politického vření na Slovensku?
Netajil jsem se tím, že jsem byl v opozici vůči vládnoucí garnituře HZDS. Na některých vystoupeních jsem pomáhal Slovenské demokratické koalici, i když bych se radši podobných akcí nezúčastňoval. Ale cítil jsem, že jde o hodně.
Co vás dnes dokáže rozzuřit?
Myslím, že už nic.
potkali v ten správný okamžik?
Byla to náhoda, ale když ji člověk nehledá a nepracuje na ní, tak nepřijde. S Filanem jsme spolužáci od třetí třídy, i to je asi náhoda.
Jsou to věci z odlišných období třeba Balada o smutnom Jánovi je z roku 1966, až potom jsme k ní přidávali další písně. Nevěřili jsme, že by naše první deska mohla mít takový dopad.
Skrz Prúdy potom prošlo hodně hudebníků.
Já jsem se téhle migraci muzikantů nikdy nebránil, dokonce jsem ji vyhledával. Potřeboval jsem nové podněty, hlavně od mladých hudebníků, a osvědčilo se mi to. Říkalo se, že v Prúdech hrál na Slovensku každý kromě Deža Ursinyho - nakonec si tam zahrál i on. Prúdy jsou ochranná známka pro sdružení hudebníků, kteří jsou ochotni udělat koncertní turné a jít se mnou do studia.
Například album Stretnutie s tichom nahrávala kompletní skupina Fermáta. A legrační je, že dnešní sestava Prúdů označovaná za legendární spolu v minulosti vůbec nehrála. František Griglák a Marian Varga se v Prúdech donedávna nesetkali.
Jiný spoluhráč, Fedor Frešo, napsal: Hammel všechny bouřky přežil a nikdy nehysterizoval. Souhlasíte?
Určitě. Udržet muzikanty v řekněme - tvořivé náladě je problém. Než aby vznikaly velké konflikty, radši jsem to vždycky rozpustil. Náš první rozchod s Vargou proběhl takříkajíc ku prospěchu československé muziky. Varga potom založil Collegium musicum. Ale nelituji žádného rozchodu. Vždyť všechno, co zůstalo z desky Zvoňte, zvonky, jsme s Vargou nějak využili, třeba v muzikálu Cyrano z predmestia nebo na desce Labutie piesne, která vyšla v roce 1993.
Současné sblížení starých Prúdů bych rád ukončil deskou - abychom pořád jen nevzpomínali.
Vždycky jste říkal, že vaše písničky nevznikají od stolu.
Píše lehce, přirozeně, nemá zpocené ruce od vzpírání tónů nebo těžkých témat, tvrdí Kamil Peteraj.
(smích) Lehkostí asi myslel nadhled. Nikdy jsem nebral příliš vážně sebe, kariéru ani slávu.
Byl jste k sobě tak kritický, nebo jste si jen nevěřil?
Uvědomoval jsem si, kde jsme žili. Dříve jsme mohli mít tři koncerty v bývalé NDR, čtyři v Polsku a potom jsme byli pět týdnů v Sovětském svazu. Co s tím? Bylo fajn, že doma nebo v Čechách mě lidi znali, jenže ve Vídni, kousek od Bratislavy, už o mně nikdo nevěděl. Když jsem si tohle uvědomil, zůstal jsem v klidu. To ovšem neznamená, že jsem se o muziku nestaral nebo že bych neměl jasno v tom, co chci dělat. Když lidé naši muziku akceptují, chodí na koncerty, mám ten nejlepší pocit. A mám důvod dál pracovat.
Co jste poslední tři čtyři roky dělal?
V roce 1995 jsem natočil album Unplugged, potom ještě titul Život je... Vycházejí mé vinylové desky na CD, ročně dva nebo tři tituly. To stačí. Pracuji průběžně, není kam spěchat.
Účastnil jste se politického vření na Slovensku?
Netajil jsem se tím, že jsem byl v opozici vůči vládnoucí garnituře HZDS. Na některých vystoupeních jsem pomáhal Slovenské demokratické koalici, i když bych se radši podobných akcí nezúčastňoval. Ale cítil jsem, že jde o hodně.
Co vás dnes dokáže rozzuřit?
Myslím, že už nic.
