Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Prachař: Profesionál hraje, protože musí

aktualizováno 
David Prachař patří mezi herce, kterým režiséři skládají komplimenty a svěřují jim velké role - tou zatím poslední je Rostandův bouřlivák Cyrano v pražském Národním divadle. Současně se Prachař stal členem tamní činohry, kam odešel poté, co magistrát rozpustil soubor Divadla Komedie, kde působil. Na bývalé dlouholeté angažmá v jednom z nejvýraznějších pražských divadel však herec často a rád vzpomíná. „Prožil jsem tam nejšťastnější léta u divadla,“ říká.

Rozhovor vedeme v Divadle Komedie, vašem divadelním domově po dobu osmi let. S jakými pocity se sem vracíte?
Jsem tu dost často. Zkouším tady Zadržitelný vzestup Arthura Uie s Davidem Jařabem. Pak ještě dohrávám představení bývalé Komedie: Beckettův Konec hry a Nebeského Martu. Se stejným režisérem jsme měli navíc tenhle měsíc premiéru adaptace Ajartova románu Můj život s krajtou pod názvem Je na čase, aby se to změnilo. Nicméně současná Komedie je zcela jiná než ta předchozí.

V Komedii jste strávil nejlepší roky své kariéry prý díky mezilidským vztahům.
To je pravda. A když něco zaskřípalo, tak se problém řešil na vysoké společenské úrovni.

Šel byste do Národního, kdyby se šéfem činohry nestal dřívější umělecký šéf Komedie Michal Dočekal?
Asi ne. Jednak mi to nikdo kromě Michala nenabídl, ale i tak bych takový krok velmi rozmýšlel. Angažmá beru jako určité pokračování toho, co jsme dělali v Komedii.

S jakými pocity jste do Národního vstoupil? Cítí ještě herec nějaké rozechvění, že nastupuje do divadla, které má být prvním v zemi?
Nezáleží tolik na budově, ale na tom, co se v ní děje. Pro mě je nejdůležitější, s kým zkouším. Měl jsem zatím na kolegy štěstí.

Hned v první roli, Cyranovi, jste se sešel se dvěma spoluhráči z Komedie - se Sašou Rašilovem a Davidem Matáskem.
No právě. Ale znám dobře i Borise Rösnera, Jiřího Štěpničku, Johanu Tesařovou nebo Hankou Ševčíkovou.

Přesto - o Národním se také říká, že je pohřebištěm talentovaných herců, protože mají mezi rolemi obrovské prostoje. Nebojíte se, že vás po Cyranovi třeba nechají uležet?
Tím se netrápím. Tuhle nejistotu vyvažuje fakt, že mám stálé angažmá, takže nemusím čekat, jestli mě někdo někde obsadí,  abych měl vůbec za co žít. A spoustu snů si plním v rámci hostování. Ale až budu mít pocit, že se někde zakopávám, pak je na čase odejít.

Počítáte také se žárlivostí ze stran kolegů? Co když se vám donese, že jste přivandrovalec a hned dostanete hlavní roli?
Vím, že v Národním je spousta lidí nešťastných, protože nehrají, co by si přáli. Jenže divadlo bývá nespravedlivé. Nařčení, že jsem přivandrovalec, by mi ani nevadilo. To už jsem si prožil. Po škole jsem vstoupil do tehdejšího divadla S. K. Neumanna, kde mě přijímal Václav Mareš, můj budoucí kolega v Komedii. Tenkrát udělal výjimečný krok, protože přijal také dva skvělé režiséry - Jana Nebeského a Jana Grossmana. Grossman, do té doby vyhnanec na oblastech, se po letech dostal do Prahy. Pak se Mareš rozhodl, že jde do bývalého divadla E. F. Buriana, a já a Nebeský jsme šli s ním. To byla čirá hrůza. Všichni tři jsme byli přivandrovalci, nadto do povadlého souboru a povadlé doby. Utekli jsme s Nebeským do Činoherního klubu a situace se opakovala! Proto jsem se cítil v nově vzniklé Komedii jako v oáze. Tam jsme byli noví všichni.

Stavrogin z Dostojevského Běsů, Makbeth, Hamlet, Marlowův Faust. Zahrál jste si role, o jakých řada herců jen sní. Jaké místo má v téhle hvězdné sestavě Cyrano?
Každá z těch rolí měla svou genezi. Rád vzpomínám na Hamleta: původně jsme ho nastudovali v Roxy, v období, kdy jsem byl bez angažmá. Zkoušeli jsme v drsným podmínkách, ve strašné zimě. Po strastiplných peripetiích byla premiéra a představení se po čase přeneslo do Komedie, kterou vedl Honza Nebeský a Michal Dočekal. Měli jsme divadlo, bylo to doba nabitá energií. Faustem moje období v Komedii skončilo. A Cyranem začínám v Národním divadle. Nikdy jsem nehrál na takhle obřím jevišti, je to nová zkušenost. Podle mě je Cyrano kousek srovnatelný s operou, velké plátno.

Diváci i herci Cyrana většinou milují. Ale vás tento typ her -  „romantických rytíren“ - moc nepřitahuje.
To je pravda. Pokud mě na Rostandově hře něco vzrušuje, tak je Vrchlického překlad, který prý předčí v mnoha pasážích i originál. Ta hra má u nás bezmála silnější tradici než ve Francii. Třeba je to tím, že nám chybí fanfaronství. Možná proto lidé Cyrana vyhledávají: vidí vzrušující svět, který je fascinuje, ale přitom je „českému naturelu“ cizí.

Kritika se shodla, že zrovna váš Cyrano fanfaronem není. Působí spíš jako osamělý introvert.
Já dar fanfaronství nemám. Cyrano je podle mě smutná postava. Lidé, kteří jsou centrem pozornosti, bývají často strašně osamocení. Domnívám se, že Václav Havel měl před svým prezidentováním víc přátel než dnes. Byl společenštější, svobodnější. Sláva s sebou nese osamění. To je i Cyranův případ.

Co může dnes Cyrano nabídnout kromě romantiky?
Nevím. Nicméně když je člověk k té hře pokorný, tak zazáří právě krása jejího jazyka. A to je hrozně důležité právě dnes, kdy mluva prochází šílenou devalvací. Z každého rádia se na vás valí naprosto zmrzačená řeč.

Moderujete soutěž na ČT 2, která zkoumá právě znalosti v češtině. Nemrzí vás, že soutěž zmizí příští rok z obrazovky?
Mrzí. Přístup televize vypadá asi takto: někdo s vámi podepíše smlouvu na dva roky, pak ji rozváže a vy se to dozvíte mezi řečí někde na chodbě. Chybí tomu noblesa. Ale především takový typ pořadu do televize patří. Líbilo se mi, že se nevyhrávaly velké peníze, ale šlo skutečně o vědomosti. Blbých soutěží jsou mraky.

Za Fausta i Hamleta jste získal cenu Alfreda Radoka. Ocenění za Hamleta přišlo v roce 1994, v začátcích této kritické ceny, kdy se bez velké slávy udílela v zákulisí. Zato letošní trofej za Fausta jste přebíral na slavnostním ceremoniálu v Národním divadle. Co vám víc vyhovovalo?
Letos jsem dostal aspoň dřevěné vajíčko od Aleše Lamra.

Jaké bylo vaše loučení s rolí Fausta?
Faust by se měl příští rok vrátit, snad vyrazíme i na festival do Edinburgu. Na Faustovi jsem měl nejraději, že se hrál v podzemním sále Gorlice na pražském Vyšehradě. Ten prostor má úžasnou magii. Takové zóny pozitivní energie jako v Gorlici jsem ještě nezažil. Podobně kladně nabitý je i klub Roxy.

A co Pražský hrad, kde jste letos po boku Jana Třísky hrál v Králi Learovi postavu šaška na Letních shakespearovských slavnostech?
Tam zóny necítím. Myslím, že nádvoří není pro divadlo vhodné.

Jste velmi vytížený. Co Vás přiměje, abyste obětoval prázdniny?
Dá se to udělat jen jednou za čas, protože někdy odpočívat přece jen musíte. Roli jsem alternoval s Mirkem Táborským, takže to neleželo celé jen na mně. Příští rok se má Lear vrátit, ale já bych raději odpočíval.

Vás neláká návrat po bok herecké legendy, jakou Tříska je?
Mrzelo mě, že jsem se dočetl, jak pan Tříska kritizoval ostatní herce: že se nevěnují zkoušení dost naplno, jak bývá zvykem v Americe. Působilo to, jako bychom byli nezodpovědní fluktuanti a jediný, kdo se inscenaci věnoval, byl režisér a pan Tříska. Jenže u nás funguje jiný systém než v Americe, všichni herci mají angažmá a všichni se snažili. Tenhle Třískův zbytečně heroický jed zasel nepříjemnou atmosféru do celé letní série představení. Napětí nesnáším, vadí mi, když jeden člověk otráví ostatním lidem práci. Uznávám Třískovo mistrovství i jeho úžasnou energii, ale znám herce, se kterými hraju raději.

To asi nejtěžší na konec. Co je pro vás herectví?
Vybočením ze stereotypu. Život bývá banální a divadlo to kompenzuje. Samozřejmě mě taky někdy otravuje zkoušet a na jeviště se mi nechce. Můj profesor na DAMU, Leon Spáčil, řekl větu, kterou si budu pamatovat do smrti: Rozdíl mezi ochotníkem a profesionálem je v tom, že ochotník hraje, protože se mu chce a profesionál proto, že musí.

Herec David Prachař převzal v Přelouči Cenu Františka Filipovského za nejlepší mužský herecký výkon v dabingu. Byl oceněn za Quida ve filmu Život je krásný. Vlevo je Kateřina Brožová, která byla nominována na Cenu Františka Filipovského za nejlepší ženský herecký výkon.

David Prachař jako Macbeth, Schok

David Prachař.

David Prachař

David Prachař

David Prachař.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Pohled do bytu jednoho z vlastníků, který je před představení dostupný v rámci...
RECENZE: V kasárnách si utahují ze schůzí vlastníků bytových jednotek

Podobně jako byl pro Tolkienovo společenstvo prstenu nadlidský úkol donést prsten do Mordoru, jen pro Společenstvo vlastníků téměř nemožné cokoli vyřešit na...  celý článek

Eva Salzmannová v jediné roli kusu Jasno lepo podstín zhyna
RECENZE: Eva Salzmannová hraje ulepeného pobudu v šusťákovce

Jasno lepo podstín zhyna. Po podivným názvem se skrývá velký výkon Evy Salzmannové, která se skvěle vypořádala s náročným monodramatem v pražské MeetFactory.  celý článek

Lucie Bílá během zkoušek muzikálu Sestra v akci
Už nechci na jevišti umírat, říká Lucie Bílá. Vybrala si Sestru v akci

Je to napsané přesně pro mne, říká Lucie Bílá o muzikálové Sestře v akci. V nové roli se poprvé předvede ve čtvrtek večer.  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.