Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pozor, Chantal jede!

  12:18aktualizováno  12:18
Do klubu Divadla Na zábradlí se po polední špičce vkrádá mírná ospalost. Herci a jejich hosté klábosí, jen plavovlasá dáma v pískovém kostýmu poletuje, jedná, tasí manažerský blok nebo telefonuje a při tom kouří jednu za druhou. Chantal Poullain. Ještě před několika lety by si ji jen málokdo dokázal představit jinak než po boku Bolka Polívky. Dnes je všechno jinak, nezdá se však, že by Chantal chřadla.

Naopak. "Počkejte prosím, ještě deset minut," říká novinářům, s nimiž má domluvenou schůzku. "Počkejte, prosím, ještě pět minut," říká po deseti minutách. Konečně je volná. Vtom velký třesk. (To barmanovi vyklouzla basa minerálek.) "Ještě totok!" leká se Chantal a nešetří gesty. Jazyk český se už této půvabné Francouzce s temným altem v hrdle dostal hluboko pod kůži. I když většinou odmítá skloňovat.

Chantal Poullain-Polívková
Narodila se 17. srpna 1956 v jihofrancouzském Marseille v malířsko-sochařské rodině. Po studiu na katolické klášterní škole se rozhodla pro herectví. Studovala na Divadelní akademii v Ženevě.

V roce 1978 se seznámila s klaunem a hercem Boleslavem Polívkou a odstěhovala se s ním do Československa. V roce 1989 se jim narodil syn Vladimír.

Prosadila se i jako herečka - nejprve po boku manžela v divadelním představení a poté ve filmu Šašek a královna, později i samostatně. Hrála ve filmech Konec starých časů, Kopytem sem, kopytem tam, Don Gio, Hrad z písku, Král Ubu, v dubnu bude mít premiéru Vyhnání z ráje.
Hostuje v několika divadlech v Praze, v Hradci Králové a v Brně.

Stojí v čele Nadace Archa Chantal, která chce úpravami interiérů zpříjemnit dětem pobyt v nemocnicích.

Jezdí automobilové závody v poháru osobností na brněnském okruhu za tým Ford Raschino.

Vaše dnešní čeština zasluhuje v porovnání s časy Šaška a královny poklonu. Ještě na vás lidé občas pokřikují Neumí čésky?
To víte, že tuhle větu pořád slyším, i kdyby jen v duchu. Moje čeština navíc zdaleka není perfektní. Cítím jazyk, ale nemám dostatečnou slovní zásobu, a to je někdy překážka.

Francouzština je pro Čechy řeč s erotickým nádechem. Co vás poprvé napadlo, když jste slyšela češtinu a nerozuměla jediné slovo?
Přišla mi muzikální, nádherná. To rrr! Slovanské jazyky jsou pro nás Francouze obrovsky romantické a přitažlivé. Ale nezapomínejte na jedna věc. Tehdy jsem byla neskutečně zamilovaná a všechno, co Bolek říkal, byla nádhera.

Český komik Werich, jestli ho znáte...
...samozřejmě! Nedělejte ze mě blb, když už!

Promiňte. Měl skeč o tom, že Francouzi, protože neumějí h, nemohou hodnotit...
S h mám vždycky trošku problém, záleží na tom, jaká souhláska předchází. Zato jsem nikdy neměla problém s ř. Naučila jsem se česky poslechem, jinak jsem váš jazyk nikdy nestudovala. Miluju češtinu!

Podařilo se vám zjednodušit naši gramatiku. Zásadně neskloňujete podstatná jména, zejména jména vlastní.
Ano, to nedělám. Když jsem dostala nabídku, abych moderovala ples v pražské opeře, tak jsem na to pořadatele upozornila. Řekli, že to nevadí.

Víte o tom, že máte v češtině stopy brněnského dialektu?
Jak to?

Když jste se lekla, vyjelo z vás: Ještě totok!
Je to můj oblíbený výraz. Pak taky ráda říkám: Ty brďo. Ale syn Vladimír vedu k tomu, aby mluvil řádnou češtinou. Když mi navrhuje, že pojedeme šalinou, opravuju ho: ne, pojedem tramvají.

V jakém z těch jazyků myslíte?
Když hraju představení nebo dělám rozhovory, mluvím česky, ale myslím francouzsky. Dokonce i sny se mi zdají ve francouzštině. Ale mluvím česky ráda. Když totiž neumíte jazyk pořádně, musíte spoustu věcí vysvětlovat, a najednou jsou vaše věty bohatší. V češtině i ve francouzštině mě mrzí amerikanizace a vulgarizace jazyka. Francouzi ale víc bojují. Jsou nacionalisti, někdy to sice přehánějí, ale je to dobré - musí si chránit svou kulturu, jazyk. Ve Francii je někdy lepší mluvit česky a gestikulovat, než německy nebo anglicky.

Tak dlouho mluvíte jiným jazykem - má to vliv na vaši francouzštinu?
Samozřejmě ne! Moje francouzština je pořád stejná. Absolutně nevěřím tomu, že člověk může zapomenout mateřskou řeč.
Možná kdybyste slyšela některé české sportovce žijící za oceánem...
To je buď simulace nebo to musí být psychická záležitost. Někdo může chtít zapomenout. Ale jinak tomu nevěřím. Já mluvím tolik let česky a italsky a míchám jazyky, a nikdy jsem neměla jediný problém s francouzštinou.

Máte ještě ve Francii rodinu? Jezdíte tam často?
Na můj vkus tam jezdím strašně málo, snažím se každý rok, ale bohužel je teď doba, kdy nemám vůbec čas. Samozřejmě mám ve Francii rodina - spoustu! Možná se tam na staré koleno úplně přestěhuju. Nejvíc mi chybí moji nejbližší, moře a slunce.

Nikdy za těch dlouhých dvaadvacet let, co žijete tady, jste si neřekla: A dost, balím kufry, jedu domů?
Jo, párkrát jsem si to řekla, ale vážně jsem o tom nikdy neuvažovala. Teď žiju tady. Ale nevím, co bude zítra.

Po Francouzích se vám nestýská? Na rozdíl od Čechů mají pověst galantních a šarmantních mužů.
Taky jsou mezi nimi křupani a burani, jako všude. To spíš souvisí se způsobem života. Francouzi si umějí užívat, jídlo nejedí, ale vychutnávají, pijí dobré víno, když je potřeba, dají si po obědě šlofíka, jsou to bonviváni. Taky mi chybí francouzská literatura, filmy, šansony a mrzí mě, že francouzské kultury je v Čechách tak málo. A přitom jsme si tak blízko.

Řekla jste bonviváni - v češtině má to slovo trochu negativní podtext, je to někdo, kdo nestřídmě pije a prohání ženské.
Ve francouzštině na tom slově nic negativního není! Ten způsob života je samozřejmě velmi přitažlivý, a po tom se mi stýská. Tady jako by si lidé neuměli moc užívat a neuměli se radovat.

Říká se, že Češi neumějí projevovat pozitivní emoce.
Pozitivní? Myslím, že máte trochu problémy projevovat emoce vůbec. Je to škoda, protože to, co dáte jiným, se vám vrátí. Jsem otevřený člověk, ráda si povídám s lidmi, dávám najevo, co cítím. Nevyhýbám se ani rozhovorům s novináři, i když nemám ráda krátké rozhovory a bulvární tisk.

Vadí vám otázky o vašem nynějším vztahu s Bolkem Polívkou?
Chci si ponechat trochu soukromí. Co vy na to?

Hráli jste spolu v novém filmu Věry Chytilové Vyhnání z ráje, dokonce manžele. Jací jste kolegové?
Jsme profesionálové... Není to ale vždycky jednoduché!

Když spolu mají dva lidé dítě, nemohou se jen tak rozejít, musí spolu i nadále komunikovat...
Dítě by nikdy nemělo být součástí sporů, hlouposti, hádek a egocentrismu dospělých. To je všechno, co k tomu chci říct.

Jezdí váš syn Vladimír za prarodiči do Francie?

Samozřejmě, ale nerad beze mě, i když francouzsky umí. Letos jsem poprvé navrhla, aby tam jel sám. Má tam babička, děda, mé sestry, bratři, sestřenice. Budou rádi, říkala jsem mu. Mami, tak se mi zdá, že mě chceš osamostatnit, a já si to nepřeju, odpověděl mi.

A chcete ho osamostatnit?

Do ničeho ho nenutím, každý má svůj rytmus. Já jsem dlouho byla jen s rodiči, neuměla jsem si představit, že bych žila bez nich...

...a pak jste se odstěhovala na druhou stranu Evropy?

Nejdřív jen do ateliéru moje maminka, to mi bylo šestnáct. Najednou jsem musela být samostatná. Až se bude chtít osamostatnit Vladimír, budu ho také respektovat.

Často mluvíte o tom, že se děti nemají do ničeho nutit a musejí se respektovat. To není v Čechách obvyklý způsob výchovy.
Nesnáším příkazy. Když nebudu respektovat své dítě, jak bude ono respektovat mě? Když byl Vladimír malý, moje kamarádky říkaly: Ještě nosí plenky? No to není možný, dej ho na nočník. Ale on nechtěl, a pak se to ze dne na den naučil a nikdy s tím neměl žádné problémy. Nikdy jsem mu nedávala příkazy, jak má co dělat. Vždycky jsem se snažila mu vysvětlit proč, snažila se mu poradit a vést s ním dialog. Od malička. Ve smyslu - já jsem tady, dávám ti záchranu, můžeš se na mě spolehnout po celý život. Ale samozřejmě taky někdy dostal na prdelku.
Vladimírovi je jedenáct. To už děti mívají svůj svět.
Říká mi: mami, mně je líto, že se mnou nebudeš, ale někdy mi to vyhovuje. A já říkám jako matka, rozumíte, Vladimírku, a proč ti to vyhovuje? Protože se mi pleteš do úkolů, a to já nemám rád. Já jsem totiž přísná, ne jako Vladimírkova chůva.

Trávíte se svým synem hodně času?
Přes týden hodně cestuju mezi Brnem a Prahou, ale nikdy ho nenechávám samotného. Když není se mnou, je se svou milovanou chůvou a mou kamarádkou. Ale o víkendu vyžaduje mou společnost, víkendy jsou jenom naše. Když jsme spolu, je to intenzivní, nic jiného nás nezajímá. Když byl menší, a dělá to občas ještě teď, vzal doma telefon a řekl, ano maminka je doma, ale nedám vám ji. Tři dny teď patří mně, zavolejte pak.

Nepřemýšlela jste o tom přestěhovat se do Prahy?
To víte že jo. Ale kvůli Vladimírovi nechci - má v Brně školu, svoji chůvu, kterou miluje, tátu, všechny kamarády. Nechci ho vytrhovat z prostředí, ve kterém je mu dobře. Zatím se snažím všechny povinnosti v Praze kumulovat, takže jedu od rána do večera, divadlo, natáčení, schůzky v nadaci Archa Chantal. Jen pokud zjistím, že je totálně nemožné zařídit to jinak, přestěhujeme se. Ale když vím, že to ještě zvládnu, nebudu Vladimírkovi otravovat život.

Žijete teď mezi Prahou a Brnem. Určitě jste už pocítila kulturní řevnivost mezi oběma městy. Pražáci jsou prý arogantní...
To mě rozčiluje víc než cokoliv jiného. Chceme se otevřít světu a přitom se nesneseme ani mezi sebou, v jedné zemi. Když přede mnou někdo o jedné nebo druhé straně mluví špatně, reaguju velmi razantně. Samozřejmě člověk může říct: necítím se v Brně dobře. A já mu řeknu: tak tam nechoď a zůstaň doma. Kolikrát na Prahu nadávají Brňáci, kteří tu žijí - tak proč tu jsou? Tak domů, fofr! Já například nemůžu žít v Olšanech, protože se tam dusím. A tak tam nežiju. Nemůžu žít na vesnici, navíc na vesnici, kde se toho od dob komunismu zase tolik nezměnilo. Ale nebudu proto kritizovat ty, kteří mohou. Je to můj problém.

Ve Francii jste měla velkou rodinu, tady máte hlavně syna. Nebojíte se, že zůstanete osamělá, až se opravdu jednou osamostatní?
Né, to né! Třeba si ještě na staré koleno pořídím jedno děcko! Nebo odjedu zpátky do Francie nebo třeba umřu. Vždyť tu zítra už nemusím být! Nejsem člověk, který si stále dělá starosti se svou budoucností. Dneska je dneska a zítra je zítra. A v okamžicíh rozhodování poslouchám vždy svůj instinkt.

Ve všem?
Ve všem, jenom v jediné věci ne. Chtěla jsem dítě od šestnácti let, ale počkala jsem si, až Bolek řekne, že to chce taky. Byli jsme spolu už jedenáct let, když souhlasil. To je jediná věc v mém životě, kterou jsem nerozhodla instinktivně, a stálo to za to. Ale jinak se rozumem neřídím. Jakmile slyším zvoneček, který cinká, udělej to, udělej to, nic mě nezastaví. To se týká i práce.

Co k takovému rozhodnutí nejvíc potřebujete?
Musím všechno dělat s láskou, s radostí. Když nemůžu dělat věci s láskou, nechci je dělat vůbec. Nemá to cenu, člověk se trápí a ještě otravuje ty druhé. Láska je pro život to nejdůležitější.

Potřebujete být v životě permanentně zamilovaná?
Samozřejmě, to snad každý! Když je člověk zamilovaný, usmívá se, kvete, je příjemný na ostatní lidi, má radost ze života... je to na něm na první pohled vidět.

Tohle říkala Mia Farrow taky, jenom ještě dodávala, že si k tomu vždycky vybírá tragické muže.
(dlouhý smích...) Moje babička říkala, láska musí pořád klepat na tvoje dveře. A je to pravda, když neklepe, odcházím.

Okamžitě?
Láska se musí trpělivě pěstovat. Musíte s tím druhým mluvit, starat se, co ho trápí, vyslechnout ho. Čekat. Vztah se musí budovat, nikdy to nejde samo.

Trpělivost a váš temperament, to nám moc nejde dohromady.

To nemá nic společného s temperamentem. Můžu prudce gestikulovat, občas vyletět, pohádat se, ale ta základní snaha pěstovat lásku, budovat vztah zůstává. Samozřejmě, že když ten druhý nechce, neodpovídá a nereaguje, nemá to už smysl.

Lidé znají nadaci Archa Chantal, která pomáhá zútulnit dětská oddělení nemocnic. Nese vaše jméno - je to formalita, nebo se osobně angažujete v její práci?
Jestli se osobně angažuju? Zeptejte se všech v kanceláři nadace. Když slyší, že se blížím, chytají se za hlavu a volají: Chantalka jede! Nadace Archa Chantal slouží dětem a práce pro děti znamená pro nás všechny čest, láska a povinnost. Každý den není jednoduchý, například teď pracujeme na víc projektech a potřebujeme patnáct milionů korun.

Proč to děláte?
Z láska pro děti, samozřejmě.

Na vašem herectví je nápadné, že se často necháte vy - krásná žena - zohavit k nepoznání.
Viďte? I role, které hraju, jsou někdy podivné - třeba Woland, ďábel a ještě k tomu muž v Mistrovi a Markétce, mrtvá matka v Antilopě nebo ta vyceněná zrůda v Tragédii mstitele. Baví mě to. Nikdy, ani v mládí, jsem nehrála princezny nebo nějaké krasavice. U rolí mě nikdy nezajímalo, jak ta postava vypadá zvnějšku, ale její duše, její vnitřní život. Bolkův deformátor, to byla zábava. Role, které hraju teď, vyžadují pečlivou přípravu a hledání. Třeba Woland - musela jsem v sobě objevit i mužský princip. Nebo Hra o manželství - je to souboj muž a žena, to je láska a bolest.

Umíte si představit, že byste se vrátila do Francie a živila se jako herečka tam?
Můžu se přestěhovat zpátky do Francie tak, jako jsem se před lety přestěhovala z Francie sem. Ale tehdy jsem si nemyslela, že tady budu herečka. Zrovna tak si nemyslím, že bych byla ještě herečkou, kdybych se vrátila do Francie. Je spousta věcí, které jsem ještě neudělala. A učíme se celý život.

Kde se cítíte doma?
Víte, to je těžké, když máte půlka své srdce a duše francouzská a druhá půlka česká. Ale nejde o to, kde jste doma, ale s kým jste doma.

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Chantal Poullain-Polívková

Autor:



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Vietnamci jsou někdy maloměšťáci a pokrytci, řekla Špetlíková Za scénou

Herečka Ha Thanh Špetlíková v kulturním magazínu Za scénou

Do kin vstupuje film Miss Hanoi, ve kterém hlavní roli začínající vietnamské policistky ztvárnila Ha Thanh Špetlíková....

Další z rubriky

KOMENTÁŘ: Dívejte se! Oscara získává největší tupost roku

John Nelson, Gerd Nefzer, Paul Lambert a Richard R. Hoover. To je sestava,...

Málokdy se vidí, aby více než šest tisíc vážených osobností spáchalo v jediném okamžiku hromadnou společenskou...

Alois Švehlík nahradil Třísku. Teď balancuje s Mádlem Na střeše

Herci Alois Švehlík a Dui Ahn Tran spolu s režisérem Jiřím Mádlem během...

Režírující herec Jiří Mádl točí podle vlastního scénáře svůj druhý film Na střeše, a to doslova ve výškách nad Prahou....

RECENZE: Černý v Ku-klux-klanu baví. Než ho režisér bodne do zad

Záběr z filmu BlacKkKlansman

Nejlepší na filmu jménem BlacKkKlansman je fakt, že příběh černošského policisty, který pronikl mezi členy...

Najdete na iDNES.cz