"Pomalu bych se měl do Česka přestěhovat," žertoval. "Zdraví mě tu i popeláři a v restauracích takřka neplatím – díky tomu, že jsem číšnickou profesi proslavil v Anglickém králi. Dokonce jeden se při nalévání vína zarazil se slovy – Proboha, Mistře, dělám to správně?"
Huba už v Česku natolik zdomácněl, že se nabízí otázka, zda nepociťuje řevnivost či závist slovenských i českých kolegů. "O hercích se tradují dvě věci: že prý hodně pijí a hodně žárlí. Ale nemyslím, že bychom pili víc nežli jiné profese; a totéž platí o žárlivosti – boj lékařů o primariát může být vyhrocenější," míní Huba.
Uznává však, že herci bývají více přecitlivělí, protože pracují pod veřejnou kontrolou. "Pokud vás zkritizují ve dvaceti recenzích, podráždí vás to – a my recenze čteme, i když se tváříme, že nás nezajímají," přiznal Huba.
Vztahy mezi herci podle něj určuje skutečnost, že na výsluní se jich dostane jen hrstka. "Pětatřicet let učím. Ročně se na herectví hlásí tři sta padesát lidí; přijmeme jich patnáct, studia dokončí deset a úspěchu dosáhne jeden. Právě podle toho jediného se pak utváří veřejné mínění o naší profesi, ale nikdo nevidí pláč těch zbylých 349 herců. A když člověk neuspěje, má sklon hledat příčinu jinde než ve vlastních schopnostech – pak třeba mluví o protekci. Nešťastných herců je daleko více než těch, kterým se závidí," vysvětluje Huba.
O sobě pak dodává, že už si opravdu dává pozor, aby v Česku nebylo "přehubováno", nicméně nevraživost nepocítil. "Zatím jsem se nesetkal s názorem, ať už Huba jde domů a dá nám pokoj. Dokonce i když tu hraji divadlo ve slovenštině, nikdo to neřeší ani slovem."
Aby nebylo "přehubováno", znamená také nebrat každou nabídku, přestože herci se prý bojí odmítat. "Dal jsem si pravidlo, že pro každé přijetí i odmítnutí role musím mít tři důvody," vykládá. Navíc prý platí, že kdo urve ze slávy příliš velký díl, tomu to osud vzápětí spočítá.
Jestliže někdo právě letí, média a reklama ho tak vyždímají, že začne jít na nervy. A ti, kdo volali Hosana, najednou křičí Ukřižujte ho," shrnuje úděl herců.
Dá se herectví vůbec naučit? "To je velmi těžká a velmi rozumná otázka," odpovídá. "Nelehko se to odhaduje. Mluvíte se studentem, je inteligentnější než jeho spolužák, ale právě ten druhý třeba nakonec uspěje. Někdo vstoupí do místnosti a rázem ji naplní kouzlem; přijde jiný – i hezčí – a jako by nevstoupil." Podle Huby lze naučit práci s dechem nebo s trémou, nicméně herci s červeným diplomem nemusí ještě prorazit.
Dar ke stáří
"Proč, to nevím. Možná, že talent znamená schopnost být otevřený a upřímný – v herectví totiž existuje spousta zábran a intelektuální zábrana je jedna z největších. Být hercem je věc ochoty. Mé dcery myslím mají pro herectví vlohy, ale nikoli ochotu hrát," nechal Huba nahlédnout do soukromí.
Jen za posledních deset let natočil v Česku ještě filmy Musíme si pomáhat, Šílení, Štěstí, Horem pádem, Krev zmizelého, Muži v říji. "Nemám na tom osobní zásluhu, zvláštním řízením osudu jsem to dostal darem ke stáří. Nevím, zda zaslouženě, zaskočilo mě to, ale nepopírám, že mě to těší," děkoval slovenský host za český potlesk.
