RECENZE: Pozice dítěte dokládá, že na Berlinale se za triky trofeje nedávají

Vítězný Zlatý medvěd a cena mezinárodní kritiky z Berlína pro Pozici dítěte jsou nejen další stvrzenkou úspěchů současné rumunské vlny, ale také dokladem, za co se rozdávají trofeje. Za triky to rozhodně není.

Záběr z filmu Pozice dítěte (Pozitia Copilului) v režii Calina Petera Netzera; na fotografii Luminita Gheorghiuová. | foto: Berlinale

Pozice dítěte

70 %

Rumunsko, režie Calin Peter Netzer

Kinobox: 70 %

IMDb: 7.4

Itálie, Německo, Dánsko, od příštího týdne Česko. Zemí, které Pozici dítěte koupily do kin, není mnoho, film putuje spíše po festivalech a přináší více slávy než peněz. Pro názornost, příběh režiséra Calina Petera Netzera vznikl za necelý milion eur, v Rumunsku za první jarní víkend utržil osmdesát tisíc dolarů a v úzké americké distribuci do konce června 360 tisíc dolarů.

Matka lvice

Ale bylo by mylné pokládat Pozici dítěte za projekt natolik „umělecký“ čili neuchopitelný, že běžného diváka mine. Naopak, stejně jako jeho předchůdci z novátorské rumunské školy se vyznačuje až přísnou civilností. Žádné zdobení, ornamenty, rafinované symboly ani stylizované fantazie nepotřebuje, vypráví zpříma, přitom si udržuje odstup od postav a zároveň jejich širokou sdělnost, neboť zkoumá univerzální téma mateřské lásky.

Berlinale 2013 - režisér vítězného snímku Pozice dítěte Calin Peter Netzer s cenou Zlatý medvěd

Výchozí situace má modelový ráz: mladík z bohaté rodiny přejede chlapce z chudé rodiny. Jedna matka tak ztratí dítě nenávratně a druhá, jíž se syn dávno odcizil, vidí šanci, jak si získat zpět jeho náklonnost či alespoň vděčnost: nasadí všechny páky pro jeho záchranu před vězením. Přičemž Luminita Gheorghiu ji hraje způsobem, za nějž jí mohli Stříbrného medvěda přihodit s čistým svědomím.

Vlezlá, rázná, až odpudivá generálka, ale zároveň žena budící vedle hořkého smíchu i pochopení, ne-li soucit. A vlastně také respekt, neboť sice za syna bojuje pochybnými prostředky včetně úplatků pro policii, postiženou rodinu i svědky nehody, nicméně bojuje – jako lvice a vedle trpného otce a zbabělého syna hlavně jako jediná.

Smetánka proti chudině

Film ji však nešetří, kromě osobní bolesti jí přisuzuje strach o ztrátu bezchybné rodinné fasády ve snobské společenské smetánce. Když slaví narozeniny, nepřítomnost syna hostům lživě omlouvá; o jeho soukromí pak sbírá lačně drby od společné hospodyně: "Čte ty nobelisty, které jsem mu koupila?" A k nehodě ji sestra lékařka odvolá z opery groteskně řízené letitou primadonou – všechny zralé herečky tu své vzácné šance užívají naplno.

Záběr z filmu Pozice dítěte (Pozitia Copilului) v režii Calina Petera Netzera; na fotografii Luminita Gheorghiuová.

Přitom se však stále vypráví čistě a věcně, v moderní televizní tónině – koproducentem snímku je ostatně HBO. Ani sama tragédie se netopí v názorných detailech, stačí čekárna na malé policejní stanici, v níž se sejdou obě rodiny, mrtvého dítěte i zadrženého řidiče.

Pravda, snímek si neodpustí trochu levné výrazy sociální propasti – dáma v kožichu proti vesničanům – a korupčních nitek známostí, výhod, přímluv, úsluh, peněz. Nicméně lidská rovina je daleko zajímavější než společenskokritická, počínaje ženiným vztahem k synově partnerce – "Ty si klidně kuř, o tvoje zdraví starost nemám" – a konče jejími výstupy s vlastním potomkem, vůči matce strohým, úsečným, odtažitým.

Až na ty slzy

Bohužel Pozice dítěte všechny své zásady střídmosti poruší ve finále, kdy viníkova matka navštíví pozůstalé, aby si dílem zaplatila, dílem vyprosila pro syna jejich odpuštění.

Při čekání na klíčovou otázku, zda mladík konečně dospěje a přijme za svůj čin sám zodpovědnost, se předvádí snad vůbec nejdelší a nejvlhčí série masového slzení, štkaní, vzlykání a posmrkávání v dějinách kinematografie. Nicméně když už se točí morality pro festivalové poroty, kéž by všechny měly působivost a do značné míry i citovou zdrženlivost Pozice dítěte.