. Úvod autoraPovídka je záhon, román je pole, říká o ní autor. "Vždycky jsem věděl, že pole neobdělám, ale práce na záhoncích mě lákala. Záhon není nedohledný. A při práci na něm mě zajímá nejen sázení, ale i plení. Baví mě vytrhávání plevelu, těch slov, která dusí ta pravá. Baví mě být stručný. Už na gymnáziu jsem si usmyslel, že se stanu spisovatelem povídek a že je budu vydávat svázané v knížkách. Místo toho jsem celý život psal filmové scénáře, texty pro divadlo a slova k písničkám. Touto knížkou si své dávné předsevzetí na stará kolena plním." |
Zemřel Přemek Baštýř. Obávám se, že je málo těch, kterým jeho jméno něco říká. Do strašnického krematoria se přišla rozloučit jen hrstka přátel ze zaměstnání a dojem prázdné obřadní síně nevznikl jen díky pěti Baštýřovým dětem, které usedly do první řady. A přece: v Přemyslu Baštýřovi odešel člověk nevšední čistoty a osobnost, jakých má Praha poskrovnu.
Sám jsem zesnulému před třemi lety slíbil, že o něm pomlčím, dokud bude naživu. Netušil jsem, že budu závazku zproštěn tak záhy.
Svedla nás náhoda. Jednoho jarního večera roku 1965 jsem navštívil sprchové lázně ve Slezské ulici. Neměl jsem tehdy
vlastní byt, a tak jsem si alespoň jednou v týdnu dopřával této koupele, která stála pouhou korunu. Právě jsem odkládal oděv, když tu vešel do lázní asi padesátiletý muž v nepromokavém plášti.
Byl to zjevně stálý zákazník, neboť s lázeňskou ani nepromluvil, a ta se na mne hned obrátila s prosbou, zda bych pána nepustil napřed, že bude hned hotov. Takové jednání se mi nelíbilo. Zejména proto ne, že muž ani nečekal na můj souhlas a tak, jak byl – v nepromokavém plášti – vešel do sprchové kabiny. Velmi mě to popudilo, avšak lázeňská, jak jsem si všiml, na mne neustále významně mrkala. Pak mě vzala stranou a se shovívavým úsměvem, s jakým hovoříme o pošetilém jednání dětí, mi vysvětlila, že není třeba se znepokojovat, neboť pán v kabině je prý pošuk.
A skutečně. Za okamžik se rozletěly dveře a objevil se v nich muž se zplihlými vlasy, v plášti, z něhož crčela voda. Rychlým krokem prošel k východu, zanechávaje za sebou mokrou stopu. Byl to Přemek Baštýř. V té chvíli jsem to ještě nevěděl, měl jsem jen jistotu, že mi náhoda přivedla do cesty podivína jako stvořeného pro nedělní fejeton. Oblékl jsem se a vyběhl za ním.
Venku byla téměř tma, ale slábnoucí mokrá stopa mě vedla bezpečně. Nápadné bylo, že šel velmi rychle. Chvílemi téměř běžel. Jako by měl s někým důležitou schůzku nebo jako by spěchal na vlak. Náhle mi však zmizel ve dveřích vinárny Supetar. Vstoupil jsem jen několik vteřin po něm, takže jsem viděl, že prošel až do zadního lokálu, tam se rozhlédl po hostech a hned se vrátil k nálevnímu pultu.
Barmanka, jako by věděla, že se vrátí, mu již nalévala do sklenky jakamarus. Baštýř s ní nepromluvil, jen zvolna popíjel. Když nesla do zadní místnosti víno, zvedl se a odešel. Okamžitě jsem barmanku upozornil, že nezaplatil. Zdálo se mi, že ji má připomínka zmátla. Poněkud příkře mi odpověděla, že o tom ví a že si dělám zbytečné starosti. Vyběhl jsem za Baštýřem.
Chtěl jsem nasadit ostré tempo, neboť jsem už věděl, jak umí Přemek pospíchat, ale Baštýř si před vinárnou zapaloval cigaretu, takže jsem do něho skoro vrazil. Pohotově jsem přešel na druhý chodník. Baštýř se celkem volně ubíral směrem k Vinohradské vodárně, na nároží zabočil vlevo a loudavým krokem zamířil do parku. Při takovém procházkovém tempu bylo obtížné ho nenápadně sledovat. Park byl navíc takřka bez lidí, takže jsem byl nucen posadit se na lavičku. U fontány se zastavil a zašlápl cigaretu. Pak se rozhlédl do všech stran a nečekaně se přehoupl přes zídku kašny.
Prošel padajícím proudem vody, a než jsem se vzpamatoval z údivu, rázoval po cestě směrem do vnitřního města. Šel tak rychle, že jsem se musel dát do běhu, abych ho neztratil z očí. Před vchodem do baru Sklípek jsem si byl vědom toho, že vejdu-li za ním dovnitř, riskuji prozrazení. Pootevřel jsem dveře a opatrně nahlédl dovnitř. U barového pultu neseděl. Mokré šlápoty mizely pod závěsem, oddělujícím bar od tančírny.
Avšak sotva jsem se vysoukal na vysokou stolici a posadil se tak, abych byl zády k hostům, zmáčený Baštýř se vrátil a usedl přímo vedle mne. Vrchní mu beze slova nalil jakamarus. Ve chvíli, kdy zvedal sklenku k ústům, mě Baštýř zpozoroval a okamžitě uhnul pohledem stranou.
"Promiňte," řekl jsem po chvíli. "Nerad bych vzbudil dojem, že vás špehuji, ale jsem novinář a vaše jednání mě neobyčejně zajímá." Baštýř neodpověděl, jen se zavrtěl na židli. Snažil jsem se ho přesvědčit, že v mém povolání je určitý stupeň drzosti a vměšování do lidského soukromí nezbytný. Mlčel. Odhadl jsem, že přílišná dotěrnost a sveřepost by mohla napáchat víc škody než užitku.
Vsadil jsem na sbližující moc alkoholu, a když dopil, zeptal jsem se, zda by se mnou nevypil ještě jeden jakamarus. Kupodivu souhlasil. Rozhovořil jsem se pochvalně o zvláštní chuti tohoto nápoje. Kysele se usmál. Teď, když vím, kdo to Přemek Baštýř byl, uvědomuji si, jak trapně jsem si počínal a jak to bylo pro něho průhledné. Po půlnoci, když mi pouhý pohled na plochou lahev aromatického likéru způsoboval nevolnost, se nade mnou Přemek slitoval.
"Škoda, že jste od novin, pane," řekl. "Kdybyste byl od policie, neměl bych důvodu něco před vámi tajit, protože jsem nikdy nic nezákonného nedělal a vše, co podnikám, si čestně zodpovím jak před zákonem, tak před svým svědomím. Jediný váš článek v novinách by však mohl zhatit všechno."
Snad se v Baštýřově pozůstalosti ještě najde jídelní lístek ze Sklípku, na jehož rub jsem napsal prohlášení, že si vše, co mi Přemek Baštýř sdělí, ponechám jen a jen pro sebe a zveřejním pouze v případě jeho úmrtí. Odložil tenkrát svůj nepromokavý plášť, který již dávno oschl, a začal: "Jsem vdovec, pane. A jako úředník v malostranském čalounickém družstvu mám věru co dělat, abych udržel svých pět dětí na jisté úrovni. Nejstarší dceru Olgu vodím do tanečních a nejmladšího Jarouška do školky. Po návratu z kanceláře uklízím, peru, vařím, dohlížím na úhlednost domácích úkolů, vysvětluji algebru, zkouším anglická, ruská a německá slovíčka, stříhám nehty, myji nádobí, vypravuji pohádky a zašívám. Říkáte znovu se oženit? Nemám už chuť k navazování známostí. A víte o nějaké, která by si chtěla uvázat na krk pět dětí? V koloběhu života jsem si vymezil jediný večer v týdnu pro sebe. Jako veverka vyběhnu z kola na svůj jakamarus, a než se kolo zastaví, jsem opět zpátky. Ten večer je dnes, pane."
"Co ty sprchy, ta fontána?" pokusil jsem se usměrnit jeho vyprávění.
"Vše odkryji postupně, pane," řekl Baštýř. "Můj večer není pevně stanoven. Podmínkou je, aby nepršelo."
"Proč právě tato podmínka?" otázal jsem se nedočkavě, neboť pomalostí svého vyprávění dokázal ten člověk vybičovat mou zvědavost na nejvyšší míru.
"Nemám to svědomí, pane," pokračoval Baštýř, "utrácet peníze za pití. Při pomyšlení, že prolévám hrdlem punčocháče pro Jarouška nebo brusle pro Květu, hořkne mi sebelepší nápoj na rtech. Jednoho večera jsem seděl v Kosím hnízdě a tu vešel do lokálu promoklý host. Když ho společnost u stolů spatřila, zahučela překvapením, že je venku takový liják. Ti, kteří se chystali zaplatit a odejít, objednali si ještě další pití, neboť se jim nechtělo do deště. To mě inspirovalo. Vypočítal jsem, že se vrchnímu vyplatí poskytnout mi sklenku lihoviny zdarma, neboť můj příchod do podniku – všiml jste si jistě, že chodím pouze do podniků bez oken – tedy můj příchod v mokrém plášti vyvolá věrný dojem, že venku prší, což okamžitě vyvolá zvýšení konzumace."
"Myšlenka je to krásná," řekl jsem, "ale v podstatě se jedná o obelhávání veřejnosti za účelem zisku. Toho se nebojíte? Přemek, vidím ho jako dnes, po těch slovech hněvem zrudl. Ano, tady jsem se ho dotkl na místě nejcitlivějším.
"Nikoho neobelhávám, pane," řekl. "Nejednou se mi stalo, že se někdo při pohledu na můj promočený plášť zeptal: – To tam tak prší? – Na takovou otázku, pane, vždy odpovídám: – Ne, já jsem se sprchoval. – Tedy čistou pravdu. Připouštím, že lidé obvykle nevěří, že přicházím ze sprch, ale to už není moje věc. Pročetl jsem důkladně trestní zákoník. O tom, že by člověk nesměl být mokrý, když neprší, tam nenajdete ani zmínky, pane!"
To byl Přemek Baštýř. Poctivec, svědomitý živitel rodiny, a přitom člověk s vlastní, originální invencí. Kolik je takových mezi námi? Vinou chvilkové nepozornosti řidiče nočního kropicího vozu má Praha opět o jednu rázovitou postavu méně a ztrácí další ze svých kouzelných poetických nejistot. Neboť spatříte-li dnes člověka, jak vchází do lokálu promoklý, bude to pouze důkaz, že venku prší. Nic víc.
Zdeněk Svěrák - Povídky
Ilustrace Jaroslav Weigel. Fragment, 140 stran, cena 249 korun.
