Tak třeba ty brýle. Na festivalu v Cannes, kde rozhovor vznikal, je měl. Mžoural přes ně zarudlýma očima a stěžoval si na slunce a davy lidí.
Hubené tělo se mu v elegantní bledě modré košili zoufale ztrácelo a člověk se neubránil překvapení, že i Allen, modla, která nemá stárnout, stárne. Nicméně všechna ostatní zjištění
o "skutečném" Woodym Allenovi jsou pozitivní.
Tak především platí, že Allen srší vtipem. Když mluví, divá se sice plaše kamsi do rohu, ale moc dobře ví, že právě pobavil snad i ten diktafon na stole a asistentku u dveří. Dokáže plynně zafilozofovat na jakékoli téma, válkou v arabském světě počínaje a tvarem sprchy konče, a když přijde řeč na filmy (ne jeho), rozzáří se jako dítě.
V podstatě existuje už jen jedno další téma, které má na něj podobně opojný účinek: ženy. Ty miluje stejně jako filmy. Když o nějaké ženě říká, že je krásná, říká to s naléhavostí lovce, který se právě vydává na lov a je si jist svým úspěchem. Být uloven(a) od Allena nemusí být evidentně vůbec špatné.
