Nepříliš žádoucí
Světově uznávaný spisovatel však neměl v nakladatelském provozu Spolkové republiky Německo dobrou pozici. Autor, jehož věhlasný román Na západní frontě klid vyvolal svého času skandál a nacisté jej veřejně metali na pospas plamenům, byl po návratu do Evropy konfrontován s neutěšenou poválečnou skutečností. Němci nestáli o to, aby jim finančně zajištěný bonviván, milovník starožitností, alkoholu, žen, rychlých vozů, bývalý milenec Marlene Dietrichové a k tomu všemu ještě emigrant Erich Maria Remarque vykládal cosi o vině a hledal cestu k nápravě.
K výraznější změně společenského klimatu dochází v západním Německu až ve druhé polovině šedesátých let. Nastupující generace přinutila své otce pohlédnout tváří v tvář historické realitě, spisovatel je vyznamenán Velkým křížem za zásluhy a stává se členem korespondentem Německé akademie pro jazyk a literaturu. Literárního vyznamenání se však od Německa nedočkal.
Názor, že Remarque je pouze zručným psavcem triviální literatury, totiž přežil málem i rok 2000 a ve větší míře se jej podařilo zpochybnit až před čtyřmi lety, kdy sté výročí spisovatelova narození podnítilo řadu publicistických aktivit.
Naposled mezi emigranty
Stejně jako romány Miluj bližního svého a Vítězný oblouk, vznikající pod přímým vlivem nacismu, války a pronásledování, je i Noc v Lisabonu, dokončená a vydaná počátkem šedesátých let, věnována emigrantské tematice. A pak znovu, tentokrát naposledy, v Zaslíbené zemi, se nás Remarque pokouší zavést do světa těch, z nichž se v cizině snadno mohou stát ztroskotanci. Při srovnání s předchozími Remarqueovými "emigrantskými" prózami tu však nacházíme odlišnost. Dění jeho posledního románu se odehrává v Americe, protagonistům tudíž nehrozí odvlečení do spárů gestapa, koncentrák a násilná smrt. Titul Zaslíbená země zčásti odpovídá relativnímu pocitu bezpečí, které Spojené státy uprchlíkům zaručovaly. Avšak nelze přehlédnout jeho lehce ironický podtext.
Remarque totiž na vlastní kůži zakusil, jak nevlídně na člověka působí "zaslíbená" země, pokud emigrantům ze znepřáteleného státu, jímž bylo v tomto případě Německo, ukládá zákaz nočního vycházení a nepovoluje jim vzdálit se od bydliště víc než na pět mil.
Jistý pan Sommer
Podobně se cítí protagonista románu, přicestovavší na cizí pas jako Žid jménem Ludvík Sommer. Žije z příležitostných džobů u newyorských obchodníků s uměleckými předměty, vnímá Ameriku jako zemi konformity a prudérie, v níž už tehdy stačilo jen oslovit cizí ženu a dotyčný mohl být nařčen ze sexuálního obtěžování. Uvědomuje si, že velitelům sběrných táborů pro emigranty z Německa vyhovují nacisté díky svému patolízalství a vojenským móresům víc než ti, kteří uprchli před Hitlerem a neustále si na něco stěžují. Poznává cosi jako antisemitismus naruby, když židovský obchodník s koberci nazývá křesťanskou snoubenku svého bratra pejorativně "šikse".
Ludvík Sommer prožívá milostný vztah s modelkou Marií Fiolou, avšak motorem dění, provázeného rýsující se definitivní válečnou porážkou Německa, není remarqueovsky intenzivní love story se smutným koncem. Důležitější je zde otázka návratu emigrantů do vlasti. Román - jeho české vydání čítá 368 stran - končí dvěma poznámkami, které měly posloužit k rozpracování závěru odehrávajícího se v Německu.
Připomenutí souvislostí
Ale jak bude vypadat Německo, kam by se emigranti rádi vrátili jako do znovunalezeného domova? "Po válce nebudou existovat nacisté," nechává autor promluvit své postavy, "ale jenom hodní Němci, kteří ochotně pomáhali Židům." I do této zpola ironické výpovědi se promítá tehdejší reálný stav věcí. Spolková republika se totiž s bývalými nacisty nevypořádala tak, jak se u nás dodnes někteří domnívají, a už vůbec by nemohla sloužit jako příklad posametorevolučnímu účtování s komunismem.
Už v roce jedenapadesátém schválil Spolkový sněm zákon č. 131, který nakonec vedl k víceméně paušálnímu přijímání bývalých nacionálněsocialistických státních úředníků do služeb Spolkové republiky.
Nedlouho poté sklízí Remarque v Německu zlostnou kritiku za román Jiskra života (kdo nezažil koncentrační tábor, nemá prý o něm co psát!) a na nátlak nakladatele, jednajícího v souladu s politickým oportunismem i v zájmu nakladatelského zisku, přepracovává některé pasáže románu Čas žít, čas umírat.
Při popisu Německa, do něhož se v Zaslíbené zemi emigranti chtějí vrátit, měl tedy Remarque podle všeho před očima obraz, jejž si o Německu vytvořil nikoli těsně po válce, kdy se odehrává děj knihy, nýbrž až v době, kdy na tomto díle v padesátých letech - to zatím jen formou zápisků - začal pracovat.
Svévole s autorstvím
Čtenář románu Stíny v ráji (česky vyšel v roce 1978) pozná, že Zaslíbená země je pouze jinou podobou téže knihy. Remarque bezprostředně po dokončení Noci v Lisabonu začal zpracovávat téma, jež mu dávno leželo na srdci, a během posledních sedmi let života vytvořil několik verzí textu. Spisovatel, trpící těžkou anginou pectoris, do poslední chvíle doufal, že některou z nich dokončí. Nestalo se.
Ačkoli poválečný Remarqueův literární odkaz už tehdy mělo v péči nakladatelství Kiepenheuer a Witsch v Kolíně nad Rýnem, zveřejňuje rok po umělcově smrti stuttgartský vydavatel Droemer Knaur pod neautorizovaným titulem Stíny v ráji "posledního Remarquea". Definitivní podobu rukopisu prý Remarque korigoval na smrtelné posteli. Dokončení, provedené po spisovatelově úmrtí v redakci, charakterizuje autor fundované remarqueovské monografie Wilhelm von Sternburg jako nakladatelský zločin.
Už z toho důvodu si české vydání románového fragmentu Zaslíbená země, pocházejícího výhradně z pera Remarqueova, zaslouží pozornost.
 Erich Maria Remarque (vpravo) s Marlene Dietrichovou a Josefem von Sternbergem v roce 1939. |
