Deset procent náleží filmu za ospalost, která k líné náladě nudných prázdnin u zapadlé louže bezděčně sedí. Deset za neméně bezděčnou poctu Edu Woodovi, až dosud považovanému za nejhoršího filmaře všech dob.
A deset za příspěvek do kategorie C, jejíž vyznavači říkají: "To je tak nebetyčně pitomé, až je to krásné!" I "céčka" totiž tvoří sběratelský kult podivínských fajnšmekrů, takže Plavky mohou vyvolat nečekaný útok na kina. Bezděčně, jak jinak.
Člověk by to autorům přál: jsou milí a při natáčení se prý moc bavili. Alespoň někdo se tedy zasmál; divák je na tom hůř. Neboť od prvních tónů skorobalkánského skororapu ve slovenštině až po závěrečný motiv Bulharska, jehož smysl neuhádne ani Nostradamus, má silný pocit, že se propadá hluboko zpět do let, kdy Kanárská spojka Trhala fialky dynamitem a z české komedie se stala dílem nadávka, dílem symbol bezmoci.
Nejde jen o to, že Poslední plavky jsou špatně napsané, natočené i zahrané; to se může stát. Horší je, že se tváří, jako by tak uboze dopadly schválně a že právě v tom tkví celá legrace. Jaká?
O lidovou zábavu se pokouší kolovrátek vulgarit, ale hrubosti se cpou postavám do úst šmahem, neosobně, takže i herci kvalit Jiřího Lábuse občas zírají jako Marťani, kde se octli a co se po nich chce: nic než jadrné karikatury. Jen Petr Čtvrtníček lehce vyčnívá, neboť jeho hrdina, grobián z města a z podstaty, si od venkovské smečky buranů drží povýšený odstup.
Děj kolísá mezi řídkým a nulovým, figurky skáčou z Kameňákova do Vesničky mé střediskové a zpět jako bezprizorné siroty. Na crazy čili bláznivou veselohru mají Plavky málo nápadů i drzosti; když už objeví gag jako probíjení psa, natočí ho neobratně; najdou-li vděčnou situaci třeba u manželského páru, doplatí zas na herecké vakuum.
Škoda, protože třeba vstupné za hospodské porno nebo granát ve vodě vyzní jako zahozený fór. Cit pro vtip, jeho časování, gradaci a pointu se zkrátka nedostavil – na rozdíl od laviny sponzorských výrobků a animace z jiného vesmíru. Čeká se už jen na přiznaný motiv Čelistí včetně hudby a stínu pod vodou, z nějž se vyklube umělé stvoření, jež strčí do kapsy Woodovou chobotnici i rané japonské godzilly v mrakodrapech z lepenky.
Odevzdaná marnost bezobsažné frašky od rybníka je však nakažlivě léčivá: pacient se stočí v křesle, uondán obrazem léta z reklamy, v níž muž vypustí nafukovací manželku. Film projde zcela mimo – a v tom se dá paradoxně najít jistý půvab.
Jenže současně Poslední plavky nesou první varování. Jestli se v éře, kdy filmařům kynou větší zdroje, urodí podobně "mimózních" kousků víc, ztratí český film svou největší jistotu: diváka.
Poslední plavky
ČR, režie Michal Krajňák, hrají Petr Čtvrtníček, Josef Polášek, Jiří Lábus, Rudolf Hrušínský, 90 minut.
Hodnocení MF DNES: 30%
