Jistěže celá hra s oznámeným koncem Ordinace a pak ústupkem zoufalým fanouškům v podobě pokračování seriálu na placené platformě byl jen trik. Na Nově věděli dávno, jak vlajkovou loď zpeněžit, a nejsou sami. Vždyť za covidové éry videopůjčovny natolik posílily, že se tvorba pro ně vyplatí.
„Přirostli vám k srdci, nemohou jen tak zmizet,“ znělo o hrdinech Ordinace už v reklamních předělech čtvrtečního finále. Nicméně by člověk čekal, že alespoň (dočasné) loučení si dá záležet, aby trvale melodramatickou linku nedovedlo v rámci pospolitého smíření až k sebeparodii. Bohužel dovedlo.
Nejprovařenější romantické klišé – „Já ji miluju, došlo mi to až teď, ale ona se za tři hodiny vdává za jiného“ – dospělo k nevěstě, jež nahlédla pozlátko slavného fotbalisty, utekla mu od oltáře s tím pravým, jenž se k ní probil komínem, a zatímco prchali na popelářském voze, své Ano si řekl náhradní pár, k čemuž mu zpíval Miro Žbirka titulní píseň Můj svět je tvůj.
Komedie? Kdeže, to se míní vážně – stejně jako lékař operující vlastního bratra, za což mu pak nadřízený uznale uvaří kávu, nebo kriminální linka završená soubojem chirurgických nůžek se zlosynovou pistolí; schválně, kdo asi zvítězil?
Snaha vyhrotit finále za každou cenu vedla k tomu, že v první půli byli všichni na sále buď jako pacienti, nebo jako operatéři, zatímco v druhé části se vedle svateb objevila dvě radostná těhotenství, promoce, atestace a všeobecné vítání, líbání, objímání.
Samozřejmě se dostavil i tradiční syndrom velkého dietlovského stolu, kde se alespoň na společné fotografii mihla valná část osazenstva mnohaleté ságy. Jenže u Dietlových seriálů, nehledě na autorské kvality, znamenal konec opravdu konec, utrum, tečka, basta, dost. Kdežto Ordinace bude řídit své „konce“ podle předplatného.
