Ruskou klasikou zaujala více, a to díky neklasickému pojetí proslulého německého režiséra Petera Konwitschného.
Konwitschny je bořitel zažitých obrazů i zdatný stavitel nových. Oněgina připravil podle své deset let staré inscenace pro Lipsko. Těžko říct, nakolik se výsledek shoduje s originálem.
V Německu je obvyklé, že se herci zmocňují rolí s velkou intenzitou, v našich krajích se spíše pohodlně obehrává. Nelze tedy vyloučit, že jsme viděli jen odvar, v němž se přesto dala rozeznat pevná struktura.
Konwitschny nazírá Oněginův příběh až surově, jako obraz lidské beznaděje utápěné v alkoholu. Na jevišti si "přihýbá" kdekdo, i Oněgin přinese lahev zabalenou do papíru, na nějž posléze Taťána napíše svůj dopis.
Všechny postavy se pohybují v chladném prostoru inspirovaném lipskou nádražní halou, který může asociovat i prázdnou duši. Lidé jako by na něco čekali, ale nejsou schopni se jeden druhému přiblížit.
Svět Taťány se smrskává na hory knih vlevo po straně jeviště. Její vyznání lásky smete svým výkladem podroušený Oněgin doprovázený prostitutkami. V závěrečném výstupu mu to Taťána vrátí: zle a výsměšně se rozesměje nad jeho vlastním dopisem.
Herecké výkony sólistů i sboru se rozhodně vymkly z toho, co jsme zvyklí v Praze vídat, škoda jen, že hudební nastudování trpělo nepřesností a pěvecké výkony nebyly zrovna prvotřídní. Protože však v Praze nemáme kontakt se světovou operní režií, buďme vděčni za toto letmé setkání s promyšleným divadlem.
