Václav Hejna byl ve své době považován za jednoho z nejtalentovanějších malířů generace, která vstupovala na výtvarnou scénu ve druhé polovině 30. let 20. století.
Patřil k vůdčím osobnostem skupiny Sedm v říjnu, výtvarného sdružení mladých autorů, kteří se poprvé představili na podzim roku 1939 v Praze. Charakteristickým znakem jejich tvorby byla skutečnost, že proti modernistickému zájmu o formální složku uměleckého díla kladli důraz na humanistický étos, mravní hodnoty, sociální cítění a literární obsah.
Hejnovo rané dílo prozrazující extrovertní citlivost a silný emotivní prožitek se odehrává v rovině čistě malířského pojetí. Jeho silnou stránkou je působivý, výrazný kolorit a rovněž bravurní malířský rukopis, který, aniž by sklouznul k povrchní efektnosti, akceleruje veristický námět (zejména morfologii postav) až k hranicím jakéhosi novotvaru či znaku.
Vlastním obsahem Hejnových raných děl se staly dramatické duševní stavy člověka a pohnuté životní situace, které sám autor popisuje jako stavy "opojení, bolesti a smrti". Druhou stranu pak představují expresivně pojatá zátiší složená z prostých věcí.
Výstava v Moravské galerii zahrnuje 30 exponátů pocházejících především ze sbírek Moravské galerie v Brně a doplněných díly z Muzea umění v Olomouci.
Představuje výběr zúžený na patrně nejpozoruhodnější Hejnovu tvůrčí etapu, v níž vytvářel obrazy a kresby charakteristické svým sociálně vyhroceným expresionismem – díla plná "melancholie a lyriky chudého, poníženého světa" (Otakar Mrkvička), která jsou dodnes ceněna pro svůj bezprostředně civilní a syrově robustní výraz.
