Čeští diváci jej opět mohou vidět v červnu, kdy Kamila představení - jako jeho organizační duch - předvede na Divadelním festivalu evropských regionů v Hradci Králové. „Projektem jsem uskutečnila svůj starý sen. Přebíhám pořád od profese divadelní výtvarnice k práci manažérské a snažím se mezi nimi najít rovnováhu - obě tyto činnosti mě totiž náramně baví," vyznává se Polívková.
K jejím posledním kreacím patří kostýmy pro Variace na chlast - událost této sezony v divadle jejího otce Bolka Polívky, režírované Dodo Gombárem. S tímto pak spolupracovala též na inscenaci Dom, kterou se na motivy Lorcovy hry Dům Dony Bernardy představil v Praze nový, zatím „bezdomovský" česko-slovenský soubor. Výtvarnou pečeť vtiskla v posledním čase rovněž představení Bludice v Huse na provázku a spolu se scénografem Pavlem Borákem i inscenaci Terasa v Městském divadle ve Zlíně. „S Pavlem jsem kdysi začínala a teď se s ním opět sešla. Přála bych si s ním pracovat častěji - výborně nám to spolu klape," pochvaluje si mladá divadelnice.
Je pro Kamilu Polívkovou slavné příjmení výhodou, nebo přítěží? „Byly doby, kdy jsem se všemožně snažila, aby každému bylo jasné, že to jméno ke mně snad ani nepatří. Pak jsem zjistila, že mi v mém snažení o něco pozitivního pomáhá a využívala jsem toho. Teď už to neřeším - mám svoji práci, pozici, kterou jsem si vybudovala i pocit vlastní identity. Patří ke mně a je to v pohodě!"
