Politik chce umělce, umělec jeho peníze

Senzace? Spiknutí? Oddanost? Nic takového. Za vztahy politiků a showbyznysu se obvykle láska ke straně" neskrývá. Až na výjimky jde o ryzí obchod. Na rozdíl od Spojených států, kde třeba akční hrdina Arnold Schwarzenegger věnuje vlastní peníze na Bushovu kampaň, putují v Česku peníze opačným směrem: politik si platí umělce. A na rozdíl od Ameriky, kde spojení obou světů berou jako zábavnou podívanou, je u nás stále něčím podezřelým.

R a r i t y   e x i s t u j í :  s r d c a ř i

Obecně lze umělce v politice rozdělit do tří kategorií: srdcaři, kšeftaři a ti, kteří si nezadají. Takzvaní srdcaři vystupují jen pro "své" politiky, z přesvědčení a třeba zadarmo.

"Skupina Kryštof zahraje pouze na mítinku Petry Buzkové, ke které máme velkou důvěru jako k člověku. Navíc jsme se dohodli, že na pódiu nebudou stranická hesla ani logo s růží. Za tři koncerty dostaneme symbolickou korunu," říkal před nedávnými volbami zpěvák Richard Krajčo. "Strašně se mi ta hudba líbí, ráda je poslouchám," nechala se naopak slyšet Buzková.

Pár týdnů nato pokřtil Stanislav Gross novou desku Karla Gotta. Na dotaz, kdo je jeho nejoblíbenější politik, Gott odpověděl: Stanislav Gross. A teď se budete divit, ale taky Václav Klaus. I když jsou rivalové, každý na svém místě udělal mnoho pozitivního. A nemluví žádnou krasořečí, vždy jsou konkrétní." Možná nejtypičtějším případem vzájemných sympatií je dvojice Lucie Bílá a Václav Klaus. "Nemám důvod měnit své názory, od začátku věřím ODS. A panu profesorovi," vyznala se ze svého neskrývaného obdivu Bílá, která již před čtyřmi roky zorganizovala první koncert na jeho podporu.

Srdcaři však postupně "vymírají" ­ často už nevidí důvod, proč třináct let po listopadu nějakou partaj propagovat. "Sympatického politika podpořím. Je to záležitost srdce, nikoli peněženky," tvrdil písničkář Ivan Hlas, který nahrál písničku pro Čtyřkoalici. "Pak se ale Čtyřkoalice začala rozpadat a já si řekl: Už nikdy více."

Režisér Igor Chaun kdysi točil Léčbu Klausem, dnes je jeho zapřisáhlým odpůrcem. "Ano, točil jsem Léčbu Klausem a jsem tomu rád," říká Chaun. "Nebyla o Klausovi, ale o lidech zvedajících hlavu po vládě komunismu. Tenkrát to byla věc mého srdce, práce pro českou pravici, již se zdál zosobňovat mladistvý inteligentní ekonom s knírkem." A nyní? "Klidně bych dnes točil skutečnou volební kampaň. Ale muselo by to být pro stranu, které aspoň trochu věřím. A za normální honorář," přiznává Chaun.

V l á d n e   t v r d ý   b y z n y s

Druhá kategorie, umělci-kšeftaři vnímají volební pódium stejně jako estrádu nebo ples. "Pokud ty strany nejedí malé děti, proč bych pro ně nezpívala, když mi zaplatí.

Kolik strany platí za umělce?
5000 Kč	Moderátor za 30 minut
10 000-­30 000 Kč	Méně známá doprovodná kapela typu Kamélie, jedno představení
10 000-­35 000 Kč	Moderátor 2-3 hodiny
20 000-­50 000 Kč	Hvězdy typu Petr Kotvald, Heidi Janků či Václav Neckář

Je to vystoupení jako každé jiné," tvrdí známá zpěvačka, která nechce být jmenována.

Bavič Petr Novotný také spíše patří do druhé kategorie. "Mám sice už ve svém uměleckém životě několik čárek za účast na vystoupeních pro politika, jenž mi byl sympatický, ale spočítal bych to na prstech obou rukou," říká. Jeho umělecká agentura nyní ve volebních kampaních spolupracuje se všemi politickými stranami s výjimkou republikánů a komunistů. "Rozhodující je pro nás vždy ochota umělce, kterého zastupujeme, a pak také to, čemu důvěrně říkáme důstojné prostředí," dodává Novotný.

Filmový producent Pavel Strnad soudí, že doby z počátků 90. let, kdy umělci podporovali "své" politiky výhradně z osobních sympatií, skončily někde u Vladimíra Mišíka za časů ODA. "Odhaduji, že dnes je to z devadesáti procent jen záležitost peněz. A z pětadevadesáti procent si politik nevybírá umělce ani podle osobního vkusu. Je to prostě ryzí kšeft," uvádí.

Jak si tedy politici "své" umělce vybírají? Podle produkcí neplatí, že by politik kupoval obrazy Mistra, s nímž se fotografuje, a doma poslouchal desky zpěváka, s nímž objíždí pódia. I dojem, že velké strany se kloní k masovým hvězdám a menší strany k menšinovým, je prý klamný.

"K velkým hvězdám tíhnou velcí i malí, bez ohledu na to, že k intelektuálně zaměřené straně se více hodí písničkář než modla muzikálu. Ale malé strany nemají na velké hvězdy peníze, proto se tváří, že mají radši osamělého barda s kytarou než televizní idol. Ale je to jen z nouze ctnost. Kdo není v televizi, jako by neexistoval. Petr Novotný u lidí zabírá víc než Jaroslav Hutka, tudíž strany odleva doprava touží po stejných zárukách televizní popularity," líčí zástupce jedné z agentur.

T i , c o   s i   n e z a d a j í

Třetí kategorie si s politikou zásadně nikdy nešpiní ruce. Například zpěvák Dan Bárta je velmi nekompromisní. "Nikdo by neměl věřit politikům, protože jsou lumpové. Všichni. Pokud má někdo mocenské ambice, musí být lump," řekl Bárta před časem. Režisér Fero Fenič na otázku, zda dělal či by udělal některé straně volební kampaň, zdůrazňuje: "Ne, nikdy!"

Stejnou zásadu si před časem slíbil i producent a galerista Václav Marhoul. Poslední

Proč jste zpívali v letošních volbách?

Václav Neckář

Vystupuji nikoliv proto, že by mi byl program ČSSD nějak blízký. Je to čistě byznys. Beru to tak, že tam přijdou lidi a zpívají mé písničky. Petra Buzková říká, že má ráda mou píseň Kdo vchází do tvých snů, má lásko. Tak aspoň při těch vystoupeních jí do snů mohu vstoupit já.

Heidi Janků

Nevnímám to jako podporu celé straně jako takové. Také je pro mě důležité, že mě nikdo nenutí vykřikovat předvolební hesla. Zazpívám si svých pět písniček a odcházím. Umím si představit, že bych takhle vystoupila i na mítinku jiné strany. Jednu bych však odmítla ­ KSČM.

Petr Kotvald

Byl jsem osloven agenturou Goja k účinkování pro ČSSD. Protože byly splněny všechny podmínky potřebné k mému živému vystoupení, nebyl jednoduše důvod nabídku odmítnout. Je to čtrnáct placených komerčních vystoupení s dokonalým organizačním a technickým servisem.

Jitka Zelenková

Víte, já fandím ženám v politice a moje osobní sympatie má Petra Buzková. Když jsem byla oslovena a g e n t u r o u, abych účinkovala pro sociální demokraty, tak jsem si řekla: Proč ne? Tato strana mi není v zásadě proti srsti. Samozřejmě, že je to pro mě jinak normální byznys.

Kateřina Brožová

Oslovila mě agentura Goja začátkem letošního roku, těsně po porodu mé dcery Valentýny, takže jsem měla docela volné termíny. Beru to jenom jako umělecká vystoupení. Kdyby mě oslovila strana, asi by to bylo něco jiného. Přistupuju k tomu prostě jako k umělecké práci, politiku v tom nevidím.
(lds)

velkou zakázku, hudební produkci pro pražský summit NATO, pokládá za jiný typ práce: důležitější, smysluplnější a svobodnější. Jak potvrdil i hudebník Michal Pavlíček, od prezidenta dostali ve všem volnou ruku. "Prezident si přál, aby státníci zemí NATO slyšeli výrazné motivy písní symbolizujících boj za svobodu. To je nekonvenční přístup, v duchu havlovského vidění světa, které je mi blízké. Mohlo to být i tak, že by orchestr zahrál Mou vlast," říká Pavlíček. Ale své politické angažmá považuje za zcela výjimečné.

Režisér Igor Chaun, který prezentoval své politické ambice prohlášením Děkujeme, odejděte, k tomu podotýká: "Jsou například herci jako Ondřej Vetchý nebo Josef Abrhám, u nichž jsem si jist, že nezávislost a svobodu staví nad jakýkoli politický honorář. Ale jinak bývá vztah politika a umělce ryze pragmatický. Jako naše doba."

Zvláštní úkaz mimo veškeré kategorie pak zosobňují lidé jako Michael Kocáb či Michal Prokop, kteří zkoušejí či zkoušeli rozkročit se nad oběma říšemi: jednou nohou v politice, druhou v zábavním průmyslu. Kocáb má hodně vysoké ambice, včetně prezidentské.

P r o č   s e   n á m   d i v í ?

Jde-li v drtivé většině o účelový obchod, proč je v Česku obraz politika a umělce na téže scéně stále podezřelý, kdežto třeba ve Spojených státech zcela běžný?

"Proč? Tady nám přece připadají pořád normální věci podezřelé a nenormální se nám zdá normální!" nediví se herec Martin Dejdar. Petr Novotný mírně oponuje: "Já si myslím, že obyčejným občanům to zas tak moc podezřelé není. Spíše média se na tyhle vazby nadšeně vrhají a věnují jim nadbytečnou pozornost. Moc bych se přimlouval za to, abychom i z naší kampaně udělali normální americkou show. Cožpak politika je něco tak seriózního, že vylučuje zábavu a humor?"

Určitě není. Jenže právě humor politikům nevoní. Na rozdíl od Ameriky, kde kultura i politika vzešly zdola a mají takzvaně "k lidu blíž", u nás podle producentů přežívá pojetí "shora".

Pavel Strnad vidí mezi Českem a Amerikou ještě jeden rozdíl: "Schwarzenegger připlatí na kampaň Bushovi, a nikoli obráceně jako u nás. Musíme si počkat, až bude dejme tomu Karel Gott dávat příspěvky na volební turné Stanislavu Grossovi." S úsměvem podotýká, že by však české hvězdy musely mít světové honoráře.

Ani prorůstání politiky se showbyznysem podle lidí z branže nehrozí. Velkou roli hrají omezené peníze: strana si může zaplatit "své" tváře pro ples na Žofíně, ale neovlivní už, aby se dostaly do televize. A pak, čeští umělci odchovaní evropskou nadřazeností literárních salonů stavějí prý stále ještě rádi na odiv osobní nezávislost. "Dnes už nemusí sloužit politikům nikdo, kdo nechce. Já ještě patřím ke generaci, jež se řídí svědomím, ale proč by nemohly rozhodovat sympatie nebo prostě vidina výdělku?" dodává producent Fero Fenič.

Hlas, který schválila Čtyřkoalice

Sympatického politika podpořím. Je to záležitost srdce, nikoli peněženky, říká písničkář Ivan Hlas, který fandí Haně Marvanové. "Marvanová uvažuje naprosto logicky, je velice tvrdá, a to i sama k sobě. Mohla se do našeho politického kolečka zapojit a být takzvaně v pohodě. Ale to ona neumí, a právě to oceňuji. Někteří politici z ní měli vítr a nazývali ji neřízenou střelou. Tím je mi ještě sympatičtější. Nemám rád řízené členy některých stran," říká Ivan Hlas.

Jeho náklonnost k politikům prodělala hektický vývoj. Než se Hlas dopracoval k podpoře konkrétního státníka, zpíval na demonstracích "vzbouřenců" z České televize. "Když stávka začala, žena Kačenka mi řekla: Proč sedíš doma u televize? Na Kavčích horách se něco děje, běž se tam aspoň podívat. Když jsem tam přišel, dostal jsem do ruky kytaru, a už to bylo," vzpomíná Hlas s nadsázkou.

Jeho píseň Na kolena se pak stala hymnou. "Nechci to shazovat, své angažmá jsem myslel naprosto vážně. Bylo mi sympatické, že se lidi z televize vzepřeli manipulaci. Všechno asi nebylo úplně košer. Ale stále věřím, že to bylo v pořádku," míní Hlas a přidává historku z demonstrace na Václavském náměstí: "Měli jsme sraz v baru nahoře na Václaváku. Vešel tam Karel Schwarzenberg a říkal: Tak velké shromáždění krásných anarchistů jsem ještě neviděl. Seděli tam všichni, bez výjimky jsou mi dodnes sympatičtí."

Hlas se pak znovu vnořil do politických vod, tentokrát na straně Čtyřkoalice. "Neudělal jsem moc dobře, když jsem pro ni složil písničku. Nechal jsem se trochu zmanipulovat. Ale Čtyřkoalice mi přišla jako rozumná alternativa vůči opoziční smlouvě. Ale když jsem musel předělávat text písně, aby vyhověl všem čtyřem stranám, to už jsem si říkal: Ivo, pozor... Ale bylo to rozjeté..."
vzpomíná Hlas, který si nahrávání písně zaplatil ze svého a teprve poté obdržel domluvený honorář.

"Pak se ale Čtyřkoalice rozpadla a já si řekl: Už nikdy více. Potom jsem vystoupil pro paní Marvanovou, které si vážím. Ale to je spíše výjimka." Populární písničkář přitom nevylučuje, že za čtyři roky může opět podlehnout přitažlivosti nějaké nové politické strany. Ale písní, která prošla schvalovací mašinerií Čtyřkoalice, se nechlubí.

"Ta písnička není hloupá, ale je tam moc velký odkaz na beatleovskou All You Need Is Love ­ Všechno, co potřebuješ, je láska. Já tam mám slova: všichni lidi jsou stvořeni pro štěstí. To je moc nadnesené, mám radši přízemnější poezii. Tady jsem se moc odvázal. Myslím, že tuhle píseň na desce nevydám. Jedině až budu nad hrobem, pak může vyjít na kompilaci rarit."
(MF Dnes, Vladimír Vlasák) 

Setkání s názvem Naše osudová volba, kterým ODS ukončila svou kampaň.