Autor (1968) se jako zaměstnanec médií zúčastnil sjezdu Unie svobody a dosud na tu perverzní krásu nemůže zapomenout.
Jeho text je skutečně zřejmě přímou reakcí na tuto zkušenost. Jde v podstatě o přesnou, byť groteskně podanou rekonstrukci jedné noci a rána před volbou předsedy malé parlamentní strany, kterou Blanda nazval Občanská liga.
Vystupují na ní její stranické špičky, včetně čestného předsedy – "otce zakladatele", předsedův tajemník a televizní, agenturní i řadoví novináři.
Vedou se různé řeči, kandidáti se vzájemně obviňují z neschopnosti, sebeukájejí se svým významem, podvádějí se, svádějí, opíjejí.
A novináři to poslouchají a zaznamenávají. Během celé hry se vlastně děj neposune ani o píď, a co hůř, neobjeví se snad ani jeden překvapivý dějový obrat.
Jde vlastně jen o výsměšný popis a zaznamenání politické šmíry. Blandův text tak neposkytuje příliš možností, jak s ním divadelně naložit. Je jednovrstevný, přímočarý, nadřazeně arogantní.
Pokus o nemožné
Přesto se režisér Jiří Pokorný pokusil o "nemožné". Dal textu i ději rozměr, jako by šlo o vášnivé shakespearovské – nebo aspoň tylovské – drama z politického zákulisí. Postavy oděl do děsivě absurdních šatů, jejich jednání zatížil opulentními hedonistickými a patetickými výjevy, scénu přeplnil spoustou symbolů a rekvizit.
Každý z účastníků jednání je od začátku odpudivý a trapný. A to jak svým jednáním, tak i kostýmem, ve kterém se pohybuje. Vše se odehrává v jakési freudistické snové přízračnosti, kdy každý krok, každé slovo nesou jak svůj vlastní význam, tak jsou různým způsobem nabízeny jejich pitoreskní výklady.
Jeden z kandidátů na předsedu, Jaromír Dvorský v podání Josefa Poláška, vystupuje například v jakési středověké zbroji a sebe při každé příležitosti pasuje do role blanického rytíře bojujícího za čest a slávu vlasti.
Zdůrazňuje tak ústřední, i v projevech ostatních omílané, do muzikálové melodie zpracované motto strany: Tobě na oltář, vlasti má, dávám to nejlepší, co mám. Jiný kandidát, užvaněný a hloupý Michal Zajíc (Leoš Noha), je v teplácích, čemuž odpovídá i jeho obhroublé pseudolidové chování.
Místopředsedkyně Jana Polehlá (Marie Spurná) je napůl vizionářská mytická Libuše, napůl protřelá barová prostitutka se spodním prádlem v barvách české vlajky. A komentátor předního deníku Karel Zatloukal (Petr Čtvrtníček) má na sobě neuvěřitelně nevkusnou kuklu připomínající hnědý spacák typu mumie, jež má – zřejmě – symbolizovat "novinářské lejno".
Zoufalé a prázdné
Ale ono to bohužel nefunguje. Dialogy i monology jsou zoufale statické, nudné a prázdné. Humornou jiskru ani vtip nemají, smysl pro dramatickou stavbu či nápaditou situaci postrádají. A scéna, kostýmy i všechny komplikované herecké projevy onu divadelní dramatickou bezchuť a prázdnotu jen zvýrazňují.
Vše je monotónně upjaté, popisné a navíc vulgární. I když se scéna postupně oprošťuje od přemíry rekvizit a herci na konci přijdou v "předepsaných" společenských oděvech, jde spíše o nouzový režijní postup, který snad ani nelze považovat za nalezení smyslu a pointy hry. Spíš za bezradné zakončení stejně bezradné, bezcílné inscenace.
Její autor napsal před premiérou všem novinářům: "Výsledný text hry se zásadně odlišuje od verze, kterou jsem divadlu nabídl." A původní text novinářům odeslal. Zaslané drama jsem podrobně přečetl a nemyslím, že by ony změny byly tak podstatné. Je chyba, že si dramaturgie text, se kterým si neví rady, vůbec vybrala. Jelikož jej však připravila v rámci experimentálního cyklu nových premiér, berme jeho uvedení jako daň nejednoduchému hledání současných her, dramatiků i dramaturgicko-režijních přístupů.
Hodnocení MF DNES: 
