RECENZE: Že na tebe Polednici zavolám! Kupodivu to pořád docela zabírá

Na debut slušná práce, i když „moderní český horor“, jak si Polednice říká, trochu klame tělem. Snímek vstupující do kin má totiž blíž k psychothrilleru.

Volný přepis balady Karla Jaromíra Erbena našel v pojetí režiséra Jiřího Sádka podobu souboje tří žen. „Pod plachetkou osoba“ je místní podivínka v podání Daniely Kolářové, svou dcerku před ní chrání Aňa Geislerová v roli ženy, která se vrací do rodné vsi zemřelého manžela, aby začala znovu. Ale nejsilnější part sehraje v dětské roli Karolína Lipowská – až člověka napadá, jak z malé dívenky tak proměnlivé emoce, výrazy vzdoru, strachu, smutku a stesku, tvůrci dostali.

Polednice

60 %

Režie: Jiří Sádek

Hrají: Aňa Geislerová, Daniela Kolářová, Zdeněk Mucha

Česko, 2016, 90 minut

Streamovací služby: Max (CZ zvuk)

Kinobox: 53 %

IMDb: 5.2

Jejich slib, že přinášejí film „jiný, zvláštní, netypický“, je však třeba vztáhnout nejvýš na domácí poměry. Jinak Polednice připomene jednak styl, jímž M. Night Shyamalan natočil svá Znamení – také s tichou hrozbou kolem osamělého stavení uprostřed obilných lánů, jednak princip Úkrytu, v němž se před vnějším útokem zabarikáduje se svou dcerou hrdinka Jodie Fosterové. Navíc Polednice předčasně a dost průhledně naznačí výměnu rolí, nemluvě o skocích v jazyce, kde do běžného slovníku náhle zapojí výrazy typu „jakási bytost“.

Scénář Michala Samira tedy nepředstavuje zrovna zázračné zjevení, nicméně platí, že Polednice je dobře natočená. S citem pro náladu vsi, kde pospolitá bodrost může zrazovat, kde muži včetně herecky nejzajímavějšího Jiřího Štrébla hledí na novou, pohlednou sousedku mlsně a jejich ženy podezíravě.

Kameraman Alexander Šurkala kouzlí horké líné léto zlatých klasů, kdy poslední kapka z vysychajícího vodovodu může být i poslední kapkou do poháru podrážděné nervozity, takřka westernové ticho před bouří v mikrosvětě mezi strašákem v poli a hřbitovem, ale současně chvějivé napětí, které střety matky s dítětem neuspěchaně doprovodí až k hraničnímu okamžiku klasikova „že na tebe Polednici zavolám!“.

Na rozdíl od nenuceně účinné obrazové složky je zvuková stránka snímku včetně hudby Bena Corrigana od počátku zbytečně přepjatá, dílem terorizuje, dílem jen zmnožuje obvyklé postupy strašení: rány, kroky, skřípot, hlasy. V podstatě se dá Polednice označit za solidně zvládnuté studentské cvičení v zadaném žánru, sice nijak zásadní, ale funkční. Kupodivu erbenovská látka i v moderní úpravě a kulisách stále zabírá, až k onomu lehce vyděračskému finále, kdy se divák začne podvědomě obávat doslovnosti vtělené do básníkových veršů „avšak dítě – zalknuté“.

Tedy divák, který původní Polednici zná ještě z povinné školní četby – těžko odhadnout, kolik takových se v kině sejde.