Hrdinou kratičké prózy s autobiografickými rysy je kdysi vzdělaný pijan Veňa. Jeho putování vlakem za milou do vesnice Petuški - přesně 126 kilometrů od hlavního města - se promění ve velké delirium, na jehož konci čeká smrt. Naturalistický obraz pouti jednoho notorika se smrskl do několika poloh: třesavá kocovina, bolestivý absťák, blábolivé opojení a spousta srážek s podobnými lidmi a neodbytnými představami vlastního deliria. V děsivě groteskním tónu, v němž není nouze o černý humor, se však neskrývá pouze rafinovaně dráždivý popis uchlastaného osudu. Nejdramatičtější nejsou žaludek dráždící receptury, rýsování bezuzdných pijatik, ale právě přízračné Veňovy vize, kdy hovoří s anděly, Bohem, Satanem nebo sfingou.
Autor scénáře Janoš Krist s novým překladem Leoše Suchařípy podržel momenty, z nichž lze hádat hrdinovu rozdrolenou sečtělost, jeho historický i náboženský rozhled.
Půdorys inscenace Jiřího Pokorného tvoří zejména svíravý kruh (na scéně dokonce vysypaný ze stovek vajglů) a až věcný pohled na jeho oběť. Režie jakoby nezúčastněně rozehrává odpudivě omšelé divadlo, v němž se sem a tam smýká Cyril Drozda v hlavní roli.
Pokorný neváhá drsně zesílit expresivitu večera a v závěru zinscenoval velký mokvavý obraz ožralých soudruhů. Všichni střídavě močí, zvrací a rozlévají kořalku. Divokou scénu, která inscenaci dominuje, ovšem několikrát citlivě vyvážil jemně krouženými sebezpytnými halucinacemi. Nesmyslná Veněčkova smrt se tak nakonec promění v křehkou jevištní báseň, která budí soucit, úlevu a někomu je i osvobodivým překvapením.
Herecky bezesporu nejzajímavější devizu inscenace třímá právě Cyril Drozda. Od svého více či méně karikovaného okolí se liší místy třeskutě opravdivou studií alkoholika.
Drozda v sobě podržel nejen tragikomickou polohu, efektní jsou jeho usouženě prázdné stavy, kdy zápolí s halucinacemi, propitým svědomím a zruinovaným tělem. Svému Veněčkovi dodal vskutku ruskou tesknost, jímavý patos zbytečného hrdiny.
V úspěchu poslední inscenace HaDivadla se protlo hned několik šťastných momentů.
Zajímavou dramaturgickou volbu zpečetila dramatizace. Režijní perfekci, v jejímž těžišti uměřeně vyvstal destruktivní obrázek světa vodky, ale i literární přednosti předlohy, dotvrdila souhra celého souboru. Podobné látky zkrátka HaDivadlu sluší.
Autor scénáře Janoš Krist s novým překladem Leoše Suchařípy podržel momenty, z nichž lze hádat hrdinovu rozdrolenou sečtělost, jeho historický i náboženský rozhled.
Půdorys inscenace Jiřího Pokorného tvoří zejména svíravý kruh (na scéně dokonce vysypaný ze stovek vajglů) a až věcný pohled na jeho oběť. Režie jakoby nezúčastněně rozehrává odpudivě omšelé divadlo, v němž se sem a tam smýká Cyril Drozda v hlavní roli.
Pokorný neváhá drsně zesílit expresivitu večera a v závěru zinscenoval velký mokvavý obraz ožralých soudruhů. Všichni střídavě močí, zvrací a rozlévají kořalku. Divokou scénu, která inscenaci dominuje, ovšem několikrát citlivě vyvážil jemně krouženými sebezpytnými halucinacemi. Nesmyslná Veněčkova smrt se tak nakonec promění v křehkou jevištní báseň, která budí soucit, úlevu a někomu je i osvobodivým překvapením.
Herecky bezesporu nejzajímavější devizu inscenace třímá právě Cyril Drozda. Od svého více či méně karikovaného okolí se liší místy třeskutě opravdivou studií alkoholika.
Drozda v sobě podržel nejen tragikomickou polohu, efektní jsou jeho usouženě prázdné stavy, kdy zápolí s halucinacemi, propitým svědomím a zruinovaným tělem. Svému Veněčkovi dodal vskutku ruskou tesknost, jímavý patos zbytečného hrdiny.
V úspěchu poslední inscenace HaDivadla se protlo hned několik šťastných momentů.
Zajímavou dramaturgickou volbu zpečetila dramatizace. Režijní perfekci, v jejímž těžišti uměřeně vyvstal destruktivní obrázek světa vodky, ale i literární přednosti předlohy, dotvrdila souhra celého souboru. Podobné látky zkrátka HaDivadlu sluší.
|
Venedikt Vasiljevič Jerofejev: Moskva Petuški | |
| překlad | Leoš Suchařípa |
| dramatizace | Janoš Krist |
| režie | Jiří Pokorný |
| scéna | Aleš Votava |
| kostýmy | Zuzana Krejzková |
| hudba | Michal Ničík |
| dramaturgie | Janoš Krist |
|
Premiéra 14. a 17 května v Kabinetu Múz | |
