RECENZE: Pohyby ledu jsou ambiciózní kniha, ale někdy až moc

Skutečně výjimečná umělecká díla nemusí dopředu upozorňovat na svou výjimečnost. Prostě taková jsou. S literaturou je to však složitější. Kvality knihy nejsou zcela povrchově čitelné, leží hlouběji, jejich objevení si nárokuje čas. A ten, jak všichni víme, dnes nikdo nemá.

Obálka knihy Pohyby ledu od A. Gravensteena | foto: Nakladatelství Paseka

Nakladatelé proto, ať už chtějí, nebo ne, čas od času musí na čtenáře namířit ostrými a ověnčit román superlativy. V případě nakladatelství Paseka si nálepku takové mimořádné literární události vysloužil román Pohyby ledu. Zaprvé jej napsal debutující, tajemstvím obestřený autor A. Gravensteen. Zadruhé jej už na obálce kritik Petr A. Bílek označuje za jeden z nejpozoruhodnějších českých románů posledních let. Pravda to je i není.

Gravensteen totiž přichází s románovou kompozicí, která se v Česku jen tak nevidí. Jenže existuje důvod, proč se jí většina spisovatelů vyhýbá. Kniha sice jako médium skýtá nejlepší prostředky pro vrstvení světů paralelních, minulých či alternativních, pevně je uchopit, ovládnout a srozumitelně předat však vyžaduje mimořádnou autorskou i redakční pozornost.

Prototyp současného hrdiny

Hlavním hrdinou Pohybů v ledu je třicetiletý novinář Miroslav Hammer, přezdívaný Rosli. Prototyp již tolikrát popsaného předčasně rezignovaného, sebeironického a v milostných vztazích dost neobratného muže. Do cesty mu však vstupuje studentka mikrobiologie Klára Tesaříková, která jej upozorní na podivné financování nového skleníku Fata Morgana v Botanické zahradě Praha.

Rosli, namotivovaný nejen vidinou velké kauzy, ale hlavně nadějí na sblížení s nastávající vědkyní, se rozhodne pátrat. Jeho investigativu však brzy přeruší smrt ředitele botanické zahrady, která je předělem nejen ve vyprávění, ale také v žánrové kompozici. Co se v úvodu začínalo podobat thrilleru, se postupně proměňuje ve výpravu do vnitřního světa Rosliho, později obohacenou o glaciologické výklady a občasný výlet mezi další hrdiny.

Dialogy Gravensteen umí

Přitom pokud v něčem Gravensteen jako autor exceluje, pak je to dialog. Zvládl tempo, dynamiku, napětí i logiku. Vyzdvihnout si zaslouží také způsob, jakým autor ztvárnil asociační řetězec myšlenek hlavního hrdiny, který nemůže usnout. Čtenářsky je stejně nepříjemný jako proud vzpomínek, nápadů či strachů, který každý nespavec zná.

Stejně rušivě mohou působit odborné lekce o historii Grónska či ledovcové činnosti, které autor sice ovládá na jedničku, už však nepromýšlí jejich (nad)užitečnost pro příběh. Zajisté mu však slouží v záměru, který popsal v rozhovoru na Radiu Wave – „napsat něco, čemu nikdo nebude rozumět“.

Pohyby ledu

75 %

A. Gravensteen

Paseka, 2019, 416 stran

Jenže ono tomu (alespoň trochu) rozumět je. Proto se dá konstatovat, stejně jako loni v případě autorky Anny Cimy a jejího debutu Probudím se na Šibuji, že nakladatelství Paseka pro čtenáře znovu objevilo nevídaně talentovaného a hlavně jazykově obratného autora. I když svůj příběh nedrží tak pevně v rukou jako Cima.

Přesto asi pravá tvář Gravensteena jen tak odhalena nebude. Kdyby však někdo chtěl pátrat po autorově identitě, profesionální novináře může rovnou vyškrtnout.

Každý alespoň trochu příčetný žurnalista ví, že článek poutá titulek, nikoliv nadpis, jak je uvedeno v knize.