Pohřeb našel v mafii úděl žen

- Cena z festivalových Benátek, tři nominace na výroční francouzské Césary, hvězdy typu Christophera Walkena či Isabelly Rosselliniové - a nakonec nenápadná cesta k tuzemskému divákovi na videokazetách firmy Atlantis: tak dopadl Pohřeb, retropříběh o "dělnících mafie", jak jej nazval sám režisér Abe Ferrara.

Ale po pravdě řečeno, v dobách, kdy zdejší kina horko těžko shánějí diváky i na komedii Maffiósso, jež právě "kmotrovské" ságy paroduje, sotva by se tu prosadilo vážné drama na stejné téma.
Pohřeb přitom není špatný film (což platí také o jeho českém dabingu), jenže přichází z trochu jiných časů. Nevyžaduje velké plátno - intimní obrazovka mu naopak sluší; příliš si libuje v dobových barech či na bojovně komunistických schůzích a vzdor krvavé vendetě hrozící za každým rohem se zde až "televizně" moc mluví. Film totiž buduje napětí výhradně na rodinných vztazích, byť tenhle typ italské "rodiny" by klidně svou četností, provázaností a chorobnou příchylností obsadil celé kino. Podstatu nicméně tvoří trojice bratrů - vlastně už jen dvojice, která se sejde nad rakví zabitého sourozence. A zpětně, s poněkud zmatečním prvkem detektivní záhady, se z paměti Walkenova hrdiny, opory rodu, odvíjí počátek mnohonásobné tragédie. Drama napůl antické, napůl možná uměle patologické; ale přesto či právě proto svědčí všem hercům. Nad obyčej našel Pohřeb zvláštní smutek: víc než pospolitých kumpánů si totiž všímá žen, které zůstávají doma a noc co noc mlčky čekají, že z nich budou vdovy.