Přehledně strukturovaný text překvapí lehkostí a dramatičností. Autor prokazuje neobyčejnou erudici a nadhled: nepatří k táboru nekritických obdivovatelů Masaryka a Beneše; svou knihu píše takřka z "druhého břehu". Čtenář se nejprve v biografických črtách seznámí s vůdčími českými politiky, které - ať v emigraci či doma - spojovala společná myšlenka po obnovení samostatného státu. Poté je vtažen do složitého procesu zákulisních jednání, jež krůček po krůčku připravovala půdu pro nastolení otázky sebeurčení národů. Kalvoda však nedovoluje, aby se čtenář v textu, byť nabitém informacemi, ztratil. Prolíná se tu sice několik tematických rovin, ale nikdy se nesmotají v chumel. Práce je vybavena řadou fotografií, obsažným rejstříkem, rozšířeným u významných osobností o základní data, seznamem pramenů a literatury i poznámkovým aparátem.
Kalvodova monografie mnohé demytizuje. Hned s prvními kapitolami padnou iluze o jednotě odboje. Pro mnohé bude překvapujícím zjištěním, že legie vyrostly na Benešův podnět, Masarykovi - zastával stanovisko vřazení českých a slovenských vojáků do stávajících struktur Dohody - vlastně za zády. Jsou zde ovšem nastoleny i otázky daleko palčivější, například Masarykova a především Benešova spolupráce se spojeneckými tajnými službami a s tím spojená finanční problematika. Nové světlo padá také na agilní, leč dlouhodobě marnou snahu Masarykovy skupiny, jejíž požadavky představitelé Dohody dlouhodobě ignorovali. Z defenzivy pak česká otázka vystoupila až v souvislosti s tzv. Sixtovou aférou, v dubnu 1918, kdy byli spojenci přinuceni přestat v rozlišování mezi Německem a Rakousko-Uherskem. Automaticky se tak naskýtá otázka, zda je skutečně relevantní vinit Čechy z likvidace habsburského soustátí.
Aby zvýraznil rozdíly mezi odbojem doma a za hranicemi, Kalvoda podotýká: "Nebýt revolučního činu z 28. října, připraveného a provedeného domácími politickými vůdci, Češi by možná vůbec nebyli na mírovou konferenci přizváni... Dosažení československé samostatnosti bylo výsledkem řady historických náhod, jež využili vůdcové odboje doma i v zahraničí." Tato úvaha plně koresponduje s mimořádně zajímavým právním spisem Ladislava Rašína Vznik a uznání Československého státu, jehož smyslem je zdůraznění jedinečnosti "mužů 28. října" a převratu jimi vedeného, bez ohledu na zahraniční akci.
V závěrečné kapitole, nazvané Reflexe rekapitulace a co bylo poté, se autor pokusil o jisté shrnutí, obsahující i kritiku budoucích prvních mužů státu - prezidenta a ministra zahraničí. Konstatuje, že "Masaryk s Benešem věděli o strukturální slabosti Rakousko-Uherska. Ale přesto se dopustili týchž chyb, když do nového státu včlenili tolik menšin. Vytvořili tak zmenšeninu Rakousko-Uherska s jeho národnostními problémy, ale bez hospodářských a vojenských předností zaniklé monarchie". V tomto názoru se Kalvoda ztotožňuje s Antonínem Klimkem, v jehož Boji o Hrad - chronologicky navazujícím na Genesi Československa - najdeme hned v úvodu konstatování, že Masaryk "hodlal budovat svůj stát na mylných základních kamenech". Kalvoda se navíc odvážil použít výrazu "kdyby", který - jak tvrdí četní historikové - nepatří do dějin. Překročil totiž základní časový horizont své sugestivně podané práce a v úvahách o možnostech existence samostatného Československa dospěl od pařížské mírové konference k Mnichovu a přes Teherán, Jaltu a Postupim k únoru 1948 a srpnu 1968. Naznačuje tak - ovšem bez ohledu na skutečný vývoj! - že ani v dlouhodobém výhledu padesáti let, které pro konstituování demokracie v republice požadoval Masaryk, nemusel být společný Československý stát životaschopný.
Josef Kalvoda: Genese Československa. Překlad Aleš Valenta. Panevropa, Praha 1998, 607 stran, náklad a cena neuvedeny.
Kalvodova monografie mnohé demytizuje. Hned s prvními kapitolami padnou iluze o jednotě odboje. Pro mnohé bude překvapujícím zjištěním, že legie vyrostly na Benešův podnět, Masarykovi - zastával stanovisko vřazení českých a slovenských vojáků do stávajících struktur Dohody - vlastně za zády. Jsou zde ovšem nastoleny i otázky daleko palčivější, například Masarykova a především Benešova spolupráce se spojeneckými tajnými službami a s tím spojená finanční problematika. Nové světlo padá také na agilní, leč dlouhodobě marnou snahu Masarykovy skupiny, jejíž požadavky představitelé Dohody dlouhodobě ignorovali. Z defenzivy pak česká otázka vystoupila až v souvislosti s tzv. Sixtovou aférou, v dubnu 1918, kdy byli spojenci přinuceni přestat v rozlišování mezi Německem a Rakousko-Uherskem. Automaticky se tak naskýtá otázka, zda je skutečně relevantní vinit Čechy z likvidace habsburského soustátí.
Aby zvýraznil rozdíly mezi odbojem doma a za hranicemi, Kalvoda podotýká: "Nebýt revolučního činu z 28. října, připraveného a provedeného domácími politickými vůdci, Češi by možná vůbec nebyli na mírovou konferenci přizváni... Dosažení československé samostatnosti bylo výsledkem řady historických náhod, jež využili vůdcové odboje doma i v zahraničí." Tato úvaha plně koresponduje s mimořádně zajímavým právním spisem Ladislava Rašína Vznik a uznání Československého státu, jehož smyslem je zdůraznění jedinečnosti "mužů 28. října" a převratu jimi vedeného, bez ohledu na zahraniční akci.
V závěrečné kapitole, nazvané Reflexe rekapitulace a co bylo poté, se autor pokusil o jisté shrnutí, obsahující i kritiku budoucích prvních mužů státu - prezidenta a ministra zahraničí. Konstatuje, že "Masaryk s Benešem věděli o strukturální slabosti Rakousko-Uherska. Ale přesto se dopustili týchž chyb, když do nového státu včlenili tolik menšin. Vytvořili tak zmenšeninu Rakousko-Uherska s jeho národnostními problémy, ale bez hospodářských a vojenských předností zaniklé monarchie". V tomto názoru se Kalvoda ztotožňuje s Antonínem Klimkem, v jehož Boji o Hrad - chronologicky navazujícím na Genesi Československa - najdeme hned v úvodu konstatování, že Masaryk "hodlal budovat svůj stát na mylných základních kamenech". Kalvoda se navíc odvážil použít výrazu "kdyby", který - jak tvrdí četní historikové - nepatří do dějin. Překročil totiž základní časový horizont své sugestivně podané práce a v úvahách o možnostech existence samostatného Československa dospěl od pařížské mírové konference k Mnichovu a přes Teherán, Jaltu a Postupim k únoru 1948 a srpnu 1968. Naznačuje tak - ovšem bez ohledu na skutečný vývoj! - že ani v dlouhodobém výhledu padesáti let, které pro konstituování demokracie v republice požadoval Masaryk, nemusel být společný Československý stát životaschopný.
Josef Kalvoda: Genese Československa. Překlad Aleš Valenta. Panevropa, Praha 1998, 607 stran, náklad a cena neuvedeny.
