Patience Agbabi se nechává inspirovat jak klasiky typu Geoffrey Chaucera, tak americkým jazzem a rapem, a její rýmované verše tak přímo volají po expresivním přednesu a doprovodných pohybech. A třebaže nikam jako umělkyně zrovna nezapadá, nezdůrazňuje svou odlišnost. Naopak. Dotýká se univerzálních témat a těší ji, že stejně vřelého přijetí se jí dostalo kupříkladu v Hamburku i v Johannesburgu.
Agbabi patří k druhé generaci přistěhovalců, což znamená, že v africké vesnici se narodili její rodiče. Ona sama vyrůstala v adoptivní bílé rodině v Sussexu a Walesu, zatímco biologickou matku a otce v Londýně pravidelně navštěvovala, a nese v sobě tedy jakési dvojí dědictví. V prvé řadě se však vnímá jako Britka, třebaže okusila, jak silný je v její vlasti rasismus - následkem politické korektnosti se v 90. letech sice z povrchu vytratil, nicméně stále doutná. Patience dává přednost těm svým bílým kamarádům, kteří přiznají, že mají strach, čekají-li v noci sami s Afričanem na vlak, před těmi, kteří se o takové skutečnosti s falešným studem bojí zmínit. O zkušenostech lidí černé pleti obecně se ovšem nechce vyjadřovat - imigranti z Nigérie se vnímají naprosto jinak než černoši z Karibiku, mnoho rozdílů existuje i mezi jednotlivými ostrovy.
Pro představu, o co Patience Agbabi při představeních běží, můžeme uvést verzi jedné Canterburské povídky, v níž se vyskytuje energická žena s pěti bývalými manžely, avšak ona žena - v podání tmavé rapperky - promlouvá současnou nigerijskou angličtinou. S humorem a s hravostí se tak umělkyně chápe dalšího vážného problému, postavení ženy ve společnosti. Ani zde se nestaví do role oběti. Ve své letošní, v pořadí druhé sbírce Transformatrix (první kniha se jmenuje R.A.W. a vyšla před pěti roky) rozvíjí širokou škálu témat: od ženské posedlosti vlasy, která je u Afričanek obzvlášť výrazná, až po klimakterium nebo menstruaci. A předvádí-li Patience pasáž dívky, která cítí značné tlaky v podbřišku a je předrážděná a nervózní, zatímco jí hlavou běží nejrůznější elegantní reklamy na vložky a tampony, vypuknou v smích i ti nejkonzervativnější diváci a posluchači.
U spotřební masové kultury se ostatně ještě musíme zastavit. Patience nepříjemně překvapil fakt, že i v Praze máme Tesco, na druhé straně je však schopna vidět i kladné globalizační jevy - zatímco dříve lidi v izolovaných komunitách pomlouvali pouze své sousedy, dnes díky televizním seriálům najdou společné téma k hovoru i obyvatelé velmi vzdálených krajů. Dělení na umění "vysoké" a "nízké" pak autorka neuznává vůbec - podle ní existuje dobrá a špatná literatura stejně jako dobré a špatné tetování. Ona sama má na jednom rameni vytetované slunce a na druhém hada, s nímž se její biologický otec nemohl vyrovnat, neboť hadi v Nigérii mohou zabít člověka; na zádech pak má vytetováno svébytné umělecké dílo, v němž se výtvarné elementy pojí s jednou její básní. Jelikož se Patience rozhodla poezii nosit i na svém těle a například vyholení vlasů třeba do tvaru písmen je vždy jen dočasné, kůže zůstala jedinou trvalou možností, jak se "poznamenat" poezií.
A jaké je autorčino motto? Latinské carpe diem neboli udělej to prostě hned. Co se začínajících básníků týče, její rada zní následovně: buďte flexibilní. Pokud se neuživíte výhradně tvorbou, pracujte pro rozhlas, účastněte se festivalů, účinkujte v programech pro děti i seniory, učte literatuře a tvůrčímu psaní. I Agbabi působila v nejrůznějších volných uměleckých uskupeních, než se vydala na sólovou dráhu, a dosud uvádí v literárních kavárnách soutěže mladých básníků, jejichž úspěch se měří potleskem publika. Jedním z jejích posledních nápadů je zadat jim na místě téma či první verš a po třiceti minutách práce musí každý přednést výsledek. Pak užší kolo soutěžících po patnácti a finalisté po pěti...