To prokázal i při svém vystoupení v Goethe Institutu v Praze. Jaromir Konecny patří v Německu k těm nejlepším v oboru takzvané jevištní literatury, v níž se soutěží na "poetry slamech". Vyhrál jich už na padesát.
Je podle vás slam poetry uměním?
Němečtí autoři a vydavatelé nám pořád říkají, že v umění nelze soutěžit: jenže o to nejde. Zakladatel slamu Američan Marc Smith původně přemýšlel, jak lidi přivést k tomu, aby literaturu zase poslouchali. Chtěl donutit básníky, aby svůj projev brali vážně a přednášeli naprosto profesionálně. Slamy fungují jako nové umění mezi literaturou a divadlem. V Německu znám v poetry slamu několik lidí, o nichž jsem přesvědčen, že jsou umělci. Loni v Olomouci, na prvním českém národním slamu, jsem zase zažil několik výborných Čechů: Palla, Pížl, Kremlička a další. Byli tam se mnou kluci z německého slamu a byli nadšení - z českých básníků i publika. Samozřejmě texty na slamu musí působit přímo a hned. Ale tím nejdůležitějším na slamu je show - publikum se přitom musí bavit.
Pamatujete si na svou první povídku?
To byla první z mých záchodových historek, s nimiž jsem málem vyhrál. Je to povídka o studu - o kupování toaletního papíru. Tehdy to vypadalo, že s touto povídkou slam vyhraju, byl jsem ve vedení. A říkal jsem si: Když to vyhraješ, tak jsi hvězda. Ale nakonec zvítězil poslední účinkující. Od té doby jsem vyhrál přes padesát slamů, a hvězda pořád nejsem.
Vystupujete před publikem dost často. Zažil jste někdy trému?
Třeba v Brně. V němčině mi nevadí, když mám před publikem říci sprosté slovo - ale v češtině, to se stydím. Existuje v ní tolik možných variací, stupňování téhož, a některá slova zní skutečně nepříjemně. Před pár lety jsem četl v Brně na Masarykově univerzitě dvě povídky: třetí záchodovou historku a povídku o první lásce, která je o problémech sedmnáctiletého mladíka. Oba texty jsem v němčině už několikrát předváděl na jevišti. A teď jsem je měl číst česky. Když jsem se přiblížil k těm sprostým slovům, začal jsem mít strach a nervózně jsem přemýšlel, jak dotyčné výrazy narychlo vynechám nebo nahradím. Někdy mám pocit, že sprostá slova v němčině nejsou tak sprostá.
A co stud z pouhého vystupování před stovkami lidí?
Studoval jsem v Německu chemii, a jak jsem uslyšel, že budu muset na konci studia mít před profesory a studenty přednášku, půl roku jsem nespal a jedl baldrián. Teď když pomyslím, že vystupuji i před tisícovkou lidí... Trému máte zpočátku vždycky, ale když vidím, že se lidi smějí, tak padá rychle pryč. Vystupoval jsem v Düsseldorfu na národním poetry slamu. Byl přede mnou Jan Off, který dostal ve finálovém souboji maximum bodů. Šel jsem na jeviště hned po něm a bylo jasné, že nemám šanci. Po mém vystoupení mi posluchači říkali, že takhle mě ještě nikdy neslyšeli: celý svůj text jsem prakticky vyřval. Jan Off sice ten národní slam vyhrál a já skončil jako ten věčně druhý, ale krásný pocit zůstal - byl jsem tehdy lepší, než skutečně jsem. Absolutní koncentrace. Tři minuty jsem existoval jako báseň. Co by na to řekl Nezval? Někdy tě to vezme do úžasných dimenzí.
Můžete se strefovat i do němectví, ironizovat něco německého?
Samozřejmě - na tom je založena většina mých povídek, myslím, že Němci mají obrovský smysl pro humor. V zásadě se nemůžete vyhnout národním stereotypům, z kterých si nakonec děláte srandu: že Čech je živelný a rozkošnický, Němec chladný a pořádný. To není moje klišé, ale klišé té oficiální kultury, a ta německá je více intelektuální a akademická, ta česká má zato více poezie a humoru. Na druhou stranu znám spoustu Němců, kteří jsou více Češi než kterýkoli Čech. Ten rozdíl není v lidech, ale většinou v systému.
Cítíte se více Čechem, nebo Němcem?
Zkouším se necítit jako vůbec nic z toho. V Německu mě označují za Čecha z povolání, protože si v povídkách často pohrávám s češstvím a emigrantstvím. Z české kultury žiju. V Česku jsem sedmadvacet let žil, mám Česko v sobě. Ale Čech nebo Němec, to je pro mne příliš abstraktní. Patřím ke své rodině, ke svým vzpomínkám, ke kamarádům. Také jsem žil dvaadvacet let v západním Německu a jsou tam stejní lidi jako v Česku. Někdy potkáš dobráka a někdy magora. Ať už vyrostl v Čechách, na Moravě nebo v Německu - v socialismu nebo v kapitalismu.
