Taylor proslul po hudební stránce jako tvůrce, propojující ty nejdřevnější bluesové struktury, často rezignující i na příslovečnou tříakordovou "dvanáctku" ve prospěch jedno- či dvouakordových minimalistických riffů s prvky kdečeho: psychedelického rocku, africké a indiánské lidové hudby, jazzu či postupy bělochů z Apalačského pohoří.
Textově si zase vysloužil přídomek "posledního bluesmana, kterému ještě o něco jde" - jeho písně přinášejí silné příběhy, někdy až poněkud surrealistické, na druhou stranu také otevřené sociální obžaloby, ano, i protestsongy (nejbližší mu jsou, jak asi lze očekávat, rasová témata).
Tohle všechno na jeho novém albu najdeme v naprosto vybroušené formě. Taylor se absolutně neohlíží na zavedené pořádky v bluesové muzice, do studia zve hráče na smyčcové nástroje (i členem jeho koncertní kapely je hráč na violoncello - v bluesovém světě jeden z mála, ne-li vůbec jediný), mezi jeho stálé spolupracovníky patří kornetista Ron Miles, aktuální desku významně zbrázdil jazzový pianista Jason Moran, mladá akvizice legendárního labelu Blue Note.
Právě Moranovy, často až "free" běhy (ale výjimečně i romantizující kličky) v kontextu s pevným rytmickým základem, který vytváří Taylorova akustická kytara, hráči na bicí i africké perkuse a Taylorova dcera Cassie s baskytarou (jež také několika novým písním - mnohem více než na minulých albech - propůjčila svůj hlas), posouvají album zase o významný kus dál oproti bluesmanově předchozí tvorbě.
Kooperací, nad kterou možná leckdo kroutí hlavou už od alba Definition Of A Circle (2007), je hostování jindy poměrně pozérského irského bluesrockera Garyho Moorea. Po pomyslném boku Otise Taylora (byť party elektrické kytary byly nahrávány "na dálku") Moore nachází zcela přesnou váhu mezi rockerskou zvukovou brutalitou a zvláštní citlivostí, která nikterak neválcuje své okolí a především v pravém slova smyslu slouží písni.
Taylor titulem i v rozhovorech avizuje, že album obsahuje milostné písně, či přesněji písně o lásce. Ta je ovšem v jeho podání prezentována zcela nestandardně. Žena odchází od manžela k jiné ženě, manžel vraždí svou milenku, vypravěč pláče nad ztrátou své kytary i smrtelnou tragédií svého dítěte, osmiletý černý kluk naráží na rasové předsudky, když se zakouká do své bílé spolužačky... Ne, tady není místo pro tradiční sentiment typu "má mě ráda - nemá mě ráda"...
Tvrzení, že Otis Taylor je nejoriginálnější bluesman současnosti a že Pentatonic Wars And Love Songs je nejlepším bluesovým albem za poslední léta, je samozřejmě ošemetné stejně jako každé jiné absolutní prohlášení. Samozřejmě nikdo, ani ten, kdo se snaží dotyčnou hudební scénu sledovat sebevíc, nemůže vyloučit, že někde žije nepovšimnut někdo srovnatelný nebo dokonce ještě lepší. S tímto vědomím berme i oněch sto procent.
Otis Taylor: Pentatonic Wars And Love Songs
Telarc/Classic, čas 68:56
Hodnocení iDNES.cz: 100 %
