Červnového odpoledne roku 1821 si jedenačtyřicetiletý bývalý voják, toho času nezaměstnaný parukář, Johann Christian Woyzeck opatřil vražednou zbraň – odlomenou čepel kordu, ke které přidělal rukojeť. Večer s ní ubodal svou milenku, protože se stýkala i s jinými muži. Po vraždě se nechal bez odporu zatknout. Lékaři ho podrobili zkoumání, neboť se soudilo, že v době činu možná nebyl příčetný. Vinu z něj však vyšetřující lékař nesňal: přiklonil se k názoru, že si byl hrůzného skutku vědom a nevykazuje známky duševní poruchy.
O tři roky později byl Woyzeck v Lipsku veřejně popraven. O případu psal lékařský časopis, který přetiskl medicínský posudek. Tam si o Woyzeckovi početl německý dramatik Georg Büchner.
OdvahaUvedení Vojcka na Vinohradech je jistým projevem odvahy, zdejší scéna má přece jen jinak orientované publikum. |
Pro moderní dobu objevili Vojcka expresionisté. Premiéru měl více než 70 let po svém vzniku. Oč déle si však musel počkat na uznání, o to pevněji se usadil mezi nejcennější živou klasikou, s níž se chce porovnat každý ambiciózní režisér. Na Vinohrady se dostává poprvé pod taktovkou mladého režiséra Daniela Špinara. Obsadil do něj jak zdejší mladou generaci (titulní roli dostal Pavel Batěk), tak tamní stars – Martina Stropnického, Václava Vydru, Jiřinu Jiráskovou.
Na velké scéně
Divadelníci Vojcka většinou milují, vztah hry a publika je ambivalentnější. Vojcek je kus podivně dráždivý, z podstaty nelíbivý a jdoucí proti srsti. "Elementárním způsobem se zabývá ubohou existencí člověka tak, jak si to lidé moc nechtějí připouštět," zdůvodňuje režisér Špinar. I proto je uvedení Vojcka na Vinohradech jistým projevem odvahy, zdejší tradičně měšťanská scéna má přece jen odlišně profilovaný repertoár i jinak orientované publikum.
Na reakce publika je Špinar zvědavý, herci inscenaci i režiséra přijali velmi vřele. "Nejspíš to bude inscenace se silnými tábory příznivců i odpůrců. Ti již v předpremiérách z divadla odcházeli v šoku, protože viděli své hvězdy nikoli načinčané, ale zkrvavené v syrových kostýmech a skandálnějších situacích. Vojcek však není o nic krutější a horší, než co lidé vidí v televizních seriálech, jde jen o konvenční naladění," uvažuje Špinar, jenž si titul zvolil sám.
"Je to hra svým obsahem krutá, ale i něžná a jemná. Formu má básnickou a strukturu s rychlým střídáním obrazů zcela moderní. Dvě stě let starý kus a přitom naprosto aktuální divadlo pro člověka v současné společnosti," popisuje režisér, který Vojcka inscenuje netypicky na velké scéně. Rád by totiž vyvrátil představu, že hra se svou podstatou hodí do komorních a sklepních divadel.
Chtěl žít po svém
"Klíčem se pro mě stal právě prostor. Cítil jsem sílu Vojcka a potřebu velkého, expresivního gesta. Velké jeviště je navíc pro mě metaforou zdevastovaného světa, v jehož měřítkách je jedinec nevýznamným drobečkem," dodává režisér, který vsadil na strohost a syrovost v kontrastu s nablýskaným pozlaceným interiérem hlediště: "Nehrajeme si na iluzivní změny prostředí, na nakašírované dekorace, je to otevřeně přiznaný divadelní prostor se spadlou oponou, která se nemůže zcela zavřít."
Vojcka, vojenského holiče, tyranizovaného hejtmanem a podrobovaného nelidským pokusům armádním doktorem, vidí Špinar jako moderního "everymana".
"Všichni Vojckové, které jsem dosud viděl, byli buď vizionáři, nebo mimoni, lidé na okraji, kteří si za svůj osud snad mohli i sami. Náš hrdina není ničím výjimečný, až mi to připomíná George Orwella. Nejubožejší jedinec z obyčejných, který je pevnou součástí společnosti a nemůže se nijak vzepřít. Chce jen žít po svém a je schopen všechno vydržet, dokud se mu nerozpadne osobní život."
