RECENZE: Válka Pod jedním stromem hlásá islandský žánr depresivní komedie

Tři sebevraždy jsou na Islandu ideál pro komedii, tvrdí tamní slavný filmař Fridrik Thór Fridriksson. Podobně je třeba chápat i ostrovní přírůstek našich kin Pod jedním stromem.

Příběh Pod jedním stromem pobral na Islandu ceny za nejlepší film roku, režii, scénář, vizuální efekty i tři herecké výkony. Doufejme, že tím odborníci ocenili speciální místní žánr – depresivní komedii, protože kdyby ji člověk bral tak vážně, jak navenek působí, musel by se ve finále nad tratolištěm krve tiše hroutit, ne hlasitě smát.

Čtyřicátník Hafsteinn Gunnar Sigurdsson začíná svůj třetí celovečerní film zostra scénou, kdy muže při onanii nad záznamem jeho sexu s jinou ženou přistihne manželka: „Vypadni!“ A hned pod úvodními titulky pak běží nácvik střelby slibující stejně rázný vývoj i nadále.

Ovšem vzápětí se snímek ponoří do letního tempa klidného předměstí na zahradě hrdinových rodičů, kde se zprvu jen tak mezi řečí nadhazuje, jestli by se neměly prořezat větve stromu, který stíní jejich sousedům. Přičemž sporný strom, jak jinak, představuje ve stále vyhrocenější válce pouze roznětku výbušných nálad uvnitř obou rodin. Bitva je o to grotesknější, že ji odstartují ženy, vlekoucí za sebou své partnery jako trpnou posilu.

Jedna miluje svou kočku, druhá psa, takže se záhadně ztrácejí domácí mazlíčci, propichují pneumatiky, rozbíjejí okrasní trpaslíci, vrší se schválnosti, jedovatosti a zkraty, nastupují bezpečnostní kamery či noční hlídkování ve stanu.

Pod jedním stromem

55 %

Island, 2017, 89 min

Režie: Hafsteinn Gunnar Sigurðsson

Scénář: Hafsteinn Gunnar Sigurðsson, Huldar Breiðfjörð

Hrají: Steinþór Hróar Steinþórsson, Edda Björgvinsdóttir, Sigurður Sigurjónsson, Þorsteinn Bachmann, Lára Jóhanna Jónsdóttir, Selma Björnsdóttir

Kinobox: 69 %

IMDb: 6.8

Zní to zábavně, ale vyprávění se nese bez vnějších projevů humoru, ve spirále od lehké bizarnosti ke krvavé absurditě, navíc s odstředivým zacílením na rozchod úvodní dvojice a souboj rodičů o dcerku.

Filmu sluší typově i herecky zajímaví aktéři, jenomže z některých silných situací je režisér nutí odejít do ztracena. Případně do depresivních rozborů, kdy, kdo, koho a proč začal zraňovat, ústících podle očekávání v nezvratnou tragédii. Pod heslem „Oko za oko, zub za zub“ až do posledního dechu se finále nutně octne na hraně sebeparodie.

Nicméně dvě věci si divák ověří: že i na Islandu se dá opalovat a že řadová výstavba rodinných domků může mít hrozivé následky.