Pochytané příběhy na jednu stránku

Jiří Schmitzer je herec pražského Studia Y, ale nejsvobodnějším projevem na veřejnosti je prý pro něho koncertování: sám s kytarou, svázán jen mírou své imaginace. Občas kus písně zapomene nebo nějakou ztratí, zato ze sebe dokáže song bleskově vysypat: stačí mu deset slov, které dodá publikum, Schmitzer odejde do zákulisí a vrátí se s hotovou skladbou. Důkazem je dvojalbum Šílenec, které obsahuje jeho nové písně i zmíněné divadelní "rychlokvašky" z Večerů na přidanou.

Co když dostanete skrumáž, s níž se nedá nic dělat?
Pokud v ní nenajdu něco, co by fungovalo, napíšu písničku tak, že je to stejná kravina jako slovní zadání na začátku.

Dostaly se nějaké z "rychlopísní" do vašeho stálého repertoáru?
Ano, třeba písnička Japonec.

Máte vůbec o svých písničkách přehled?
To nedokážu říct. Spousta se jich ztratila. Nehledám je, protože to nejde. Občas objevím nějaké hadry textů, ale nevzpomenu si, jak vypadala celá skladba. I mnoho z písní na deset slov, které skládám už deset let, se poztrácelo, protože si nenahrávám každé představení.

Píseň na 10 slov

(zadání:  zima, trpaslík, mrkev, prohibice, vločky, prskat, fernet, žalud, tančit, prázdný)
 
Co vůbec napsat na řádku, na které má být zima Možná že nějakou pohádku, však koho ta zajímá
Proč jít na fernet do baru, kde řádí prohibice
A nač brát k hrobu kytaru, kde prskat začla svíce

Možná se všechno vyjasní Až přituhne a začnou padat vločky
Když většina z nich neuhne tak dozvím se kam chodí tančit kočky

Co vlastně napsat na řádku, kam kutálí se žalud Že kutálí se do chládku, kolem basy, kolem dud
I mrkev se tam kutálí, kde prázdný soudek stojí
A trpaslík tam zpovzdálí do něj teď kozu dojí

Děláte muziku třicet let a vydal jste dvě alba. Není to málo?
Za socialismu po mně vydavatelé chtěli změny v textech anebo peníze. Nebyl jsem ochoten přistoupit na žádnou z těchto možností. Zkoušel jsem se prosadit jako autor. Byl jsem na Bratislavské lyře a takhle jsem se omyleym dostal i na festival Děčínská kotva. Jednu písničku si vybrala Petra Černocká a na Kotvě s ní skončila druhá. Také jsem nabízel nějaké věci zpěvačkám, u kterých se mi zdálo, že jim záleží na kvalitě textu. Nikdy jsem neuspěl. Vymlouvaly se na všechno možné. Tak jsem toho nechal a dobře jsem udělal.

A co vám bránilo v tom, abyste vydal víc desek po listopadu 1989?
Tenkrát měl album každý. Vydal jsem malou vinylovou desku se čtyřmi písněmi. Vychutnal jsem si pocit, že to jde bez cenzury. A měl jsem dost práce. Jsem vázán na provoz našeho divadla a na eventuální filmové nabídky. Když mám větší roli, nic do toho nepletu. Jakmile skončilo natáčení seriálu Zdivočelá země, měl jsem víc volného času - nahrál jsem desku Recitál. Loni o prázdninách bylo mizerné počasí, měl jsem čas - natočil jsem Šílence.

Vystupoval jste na velkém rockovém festivalu v Trutnově. Jak se vám hrálo?
Dobře. Mám tohle prostředí rád, jsem odkojený bigbítem. Písní s potřebným tempem nebo drivem mám na půlhodinu vystoupení dost.

Proč jste si nepostavil vlastní skupinu?
Za svými písněmi slyším kapelu, ale zatím ji nemám. Nevím, kdy se to stane, možná za rok nebo za dva. Písničky pro kapelu jsem už zaranžoval. Neřídím se hudebními trendy; nemůžu se vůči nim opozdit ani je nedokážu předběhnout. Moje muzika je čistě osobní úhel pohledu na věc.

V jedné písničce zpíváte: "Prd mám a na starý časy vzpomínám." Je to o vás?
Cha cha… Písnička je stará asi dvacet let a není to zpověď. Líbí se mi, že písňové texty jsou velmi hustá forma sdělení, směs všeho možného, co člověk pochytá jakoby ze vzduchu. Příběh nebo možná kus života se vám pak vejde na stránku.

Knížky vám v jiné písní připadají lákavější než ženy. Doopravdy?
To jsou dvě nesouměřitelné věci, nicméně dobrá knížka je lepší než špatná žena. A naopak.

Zpíváte, že žádný konec neexistuje a všechny věci na sebe zákonitě navazují. Jste věřící?
Neuznávám církve. Nicméně jsem přesvědčen, že přírodní nebo lidský řád, ve kterém žijeme, nevznikl sám o sobě. Musí existovat cosi, co připravilo a spustilo tento program, aniž já bych dokázal vysledovat smysl toho konání. Vždy existovaly snahy vyložit všechno vědecky, ale hrubě neuspěly.

Proč vlastně se ta deska jmenuje Šílenec?
To je otázka pro producenta Zdeňka Vřešťála, který název desky vymyslel. Když já mám dát něčemu název, jsem ztracen.


Rozpolcené songy něžného ranaře
(recenze 2CD Šílenec)

Písně Jiřího Schmitzera občas bouchají drsnými či vulgárními výrazy, ale nejde jen o efektní palbu. Schmitzer si každé slovo připraví a zvukově podbarví, aby vyznělo přesně, i když v refrénu písně Bledý jsem zpívá pouze "ble ble ble". Komediální talent uplatní také ve skladbách Ženu mám nebo Ty kolíku, v nichž rozehraje dialog dvou postav.

Jako  rocker  Schmitzer  tíhne k syrovosti, pádnosti, stručnosti a jako herec má v zásobě mnohem jemnější odstíny humoru než šílené kvílení v písni Ženu mám. To mu dává obrovské pole výrazových možností. Dokáže zazpívat "jsem pitomý, však nikdy nepoznám, že ubohý jsem", aniž to zní trapně nebo křečovitě. Nejlepší Schmitzerovy písně obsahují stopy humoru i vážnosti. A má dar dramatické obraznosti: když zpívá o divokých koních, symbolech svobody, úplně je vidíte. Píseň Zámek zase hýří rozervanými scénami, jako kdyby je napsal E. A. Poe.

Ovšem kapela, která by skladby více opepřila, něžnému ranaři Schmitzerovi chybí. V tom je jeho deska nedotažená. Přitom stačí málo, třeba když si ke kytaře vezme ještě harmoniku, a píseň Panáček okamžitě dostane větší nápřah. Kouzlo některých písní zůstane poodhalené, protože tvůrce i producent je mohli prodat v působivějších aranžích.

Pojetí "kytara a hlas" vyhovuje lépe živý záznam z divadelních Večerů na přidanou. Ten se stal součástí projektu Šílenec a má povahu zábavného dokumentu. Jistě dokresluje Schmitzerův spontánní talent, ale zároveň nevědomky odhaluje rozpolcenost dvojalba Šílenec. Vše, čím Schmitzer disponuje, ať je to studiově učesanější písničkářství (první deska) nebo pohotová bouřlivá spontánnost (druhá deska), by se mohlo spojit v jedné várce písní a na jednom albu. Co má jedna tvář Šílence, trochu postrádá i druhá, a naopak. Tak proč dělit písničkáře velkých kvalit do dvou různých desek?

Jiřího Schmitzera na obalu svého dvojalba Šílenec. Schmitzer se učil zámečníkem, na silnoproudé průmyslovce hrál v bigbeatové kapele. Muzika se mu hodila na pražské DAMU i v angažmá Studia Y, ve kterém působí od roku 1985. Písničky hrál zprvu na večírcích a v klubech, své rané domácí nahrávky rozdával kamarádům na kazetách. V roce 1997 vydal cédéčko Recitál, letos dvojalbum Šílenec. Skládá také pro své domovské divadlo.

Obal dvojalba Jiřího Schmitzera. Ten se učil zámečníkem, na silnoproudé průmyslovce hrál v bigbeatové kapele. Muzika se mu hodila na pražské DAMU i v angažmá Studia Y, ve kterém působí od roku 1985. Písničky hrál zprvu na večírcích a v klubech, své rané domácí nahrávky rozdával kamarádům na kazetách. V roce 1997 vydal cédéčko Recitál, letos dvojalbum Šílenec. Skládá také pro své domovské divadlo.