Od Medkova narození jsme dnes vzdáleni šestasedmdesát, od jeho smrti osmadvacet let. Generace, která sledovala jeho vrcholné dvě dekády tvoření - počínající v padesátých letech minulého století - dosud žije. Když tato generace v přepychových sálech Rudolfina vzhlíží k takřka souhrnně představovanému dílu svého Mistra, cítí obrovské zadostiučinění a Medkovu tvorbu vnímá jako ryze aktuální záležitost. U kormidla české výtvarné scény však stojí zástupci generace, pro něž Medkovy práce už jsou spíše blíž k titánům z historických publikací než k jejich současným výtvarným výbojům.
Staré známé koleje
Sestavovatel retrospektivy Antonín Hartmann několikrát veřejně deklaroval, že cílem expozice je zodpovězení otázky dnešní aktuálnosti Medkova díla. Jenže dosavadní výstupy jsou rozpačité. Na výstavu proudí davy, kýžená "nová reflexe" se však nekoná. I medkovské sympozium, upořádané na pražské Akademii výtvarných umění, se neslo především v duchu definitivního Medkova "svatořečení". Pouze dva příspěvky kunsthistoriků-třicátníků, Víta Havránka a Marka Pokorného, se snažily interpretaci Medkových souputníků relativizovat. V záplavě ostatních referátů jejich hlas nezněl silně.
Rozsáhlý prostor pro diskusi o Medkově odkazu poskytl čtrnáctideník Ateliér - celé třinácté číslo. Najdeme v něm jediný jasně vyjádřený skeptický názor na Hartmannův projekt. Jaroslav Bláha v Ateliéru lituje, že Hartmann výstavu nevěnoval mladé generaci, nýbrž generaci Medkově - neboť umělce pouze adoruje. "Jestliže pohled 'rudolfínské' retrospektivy M. Medka 'zamrzl' ve výstavní praxi 70. a 80. let, pak katalog tento trend ještě umocnil," tvrdí Bláha a pokračuje: "Místo snahy vyrovnat se s klíčovými problémy interpretace Medkova díla v generačním diskurzu volil A. Hartmann přesně opačnou možnost: návrat k autentickým studiím Medkových současníků ze 60. (V. Effenberger) a 70. let (F. Šmejkal, J. Padrta) či texty sice pozdější (z 90. let - B. Mráz), ale koncepčně adekvátní s uvedenými studiemi."
Něco bylo jinak
Málokterý český umělec by si přitom zasloužil, aby jeho tvorba byla čtena jinak než dobou vynuceným viděním. Komunisté nesnášeli Medkovy zřetelně sakrální práce. I proto byla jeho tvorba bez připomínek přijímána neoficiální scénou včetně 60. let, kdy Medek hektickým opakováním témat otupil ostny vlastního výtvarného projevu. Právě tyto obrazy Hartmann v Rudolfinu rozvěsil těsně vedle sebe na líbezné pozadí sálů. Stala se z nich nekonečná barevná mozaika, vzhledem k Medkově ostatní tvorbě a životu přespříliš krásná, nespravedlivě bezproblémová. Mýtus o "svatém Mikuláši" zde dostává impozantní rozměr!
Hartmann při korekci mýtu mohl začít třeba hned u výše zmiňované komunistické nenávisti. I Medek si totiž prožil obrovský paradox totalitní zvůle. Strana, jež mu do roku 1963 zakazovala veřejně vystavovat, ho v roce 1969 "vyznamenala" státní cenou Klementa Gottwalda a nechala ho realizovat několik zakázek pro Československé aerolinie. Zřejmě jim oceněný cyklus Projektanti věží v jejich zabedněnosti připadal dostatečně třídně uvědomělý.
Medka prý při malování nikdy nikdo neviděl. Na sympoziu to znovu zopakovala Ludmila Vachtová. Jako by měla být Medkova práce s barvami podobna eucharistii, při níž kněz proměňuje chléb v tělo Kristovo před sklopenými, a tedy nevidoucími hlavami věřících. Těžko říci, kolik lidí skutečně spatřilo Medkovo vrstvení a následné rozdírání barev. Nicméně několikrát to zaznamenaly fotoaparáty a kamery, jak bylo vidno v nyní vysílaném cyklu České televize Příběhy obrazů a soch.
Medek hodně pil. Opravdu není třeba dělat, že alkohol mu nezkrátil život - jak to činí v Ateliéru malířův bratr Ivan Medek, když píše: "Na moji otázku po příčině smrti mi lékař provádějící pitvu sdělil: krvácení do žaludku po perforaci žaludečních stěn, rozleptaných zřejmě velkým množstvím analgetik, která měla zmírnit jinak nezvládnutelné bolesti. Moje další otázka: ledviny, játra? Lékař se na mě díval překvapeně. Ledviny a játra zcela v pořádku, skoro jako malé dítě." Mikuláš Medek byl těžký cukrovkář a zeptejte se doktorů, co s člověkem dělá kombinace této choroby a pití.
Čekání trvá
Nynější retrospektiva je jistě podmanivá - už proto, že v takovém rozsahu je Medkovo dílo ke spatření vůbec poprvé. Díky téhle radosti z konečně viděného zůstává autor i nadále ve sféře národních legend. Analýza, tedy lepší pochopení, se zatím nekoná. Změnit by to mohla chystaná monografie. První posmrtná a první svobodně koncipovaná. Ta předešlá monografie, napsaná Bohumírem Mrázem, vyšla v roce 1970, leč následně byla stažena z oběhu. Její první věta je symbolická: "Mikuláš Medek se stal za minulých deset let legendou."
 Zázračná matka II |
 Střelnice I |
 Zázračná matka I |
 Křik |
 Velké jídlo (Akce III) |
 Černý gambit |
 Nahoru - dolů, vlevo - vpravo |
 Smrtka pro 21.870 křehkých modrých cm2 |
 Červený herec |
 Žíznivý anděl VI (Zvěstování) |
 Mikuláš Medek: Polykač pout. 1950, olej, plátno. |
 Mikuláš Medek: Jaro 51. 1951, olej, tuš, plátno. |
 Mikuláš Medek: Úsměvy poledne. 1949, olej, plátno. |
 Mikuláš Medek: Svět cibule II. 1945, olej, karton. |
