Byly slavnostně představeny v červnu; jejich vytvoření se stalo součástí rekonstrukce letištního terminálu společnosti American Airlines v celkové hodnotě 245 milionů dolarů.
A co cestující na třetím největším světovém letišti nyní konkrétně nevidí? Dobře stavěné figury, jež jsou zobrazeny na kamenné podlaze. V kruzích pózují tak, aby vypadaly jako při letu. Pohlaví mají taktně ukryto do tmavého stínu. Přesto existuje vlivný názor, že pohled na nahé muže se může dotknout pasažérů - bez ohledu na to, že má jít o umělecké zpodobnění.
Autorka figur Susan Narduliová tím byla zaskočena: "Moje právo na svobodné umělecké vyjadřování je tímhle pošlapáno. Snažila jsem se vyjádřit touhu lidstva po létání, touhu, která s ním jde od dávných dob, kdy si průkopníci našli nejvyšší bod v okolí, připoutali se k nějakým létajícím strojům a skočili. Devětadevadesát procent z nich zahynulo. To mě lidsky zasáhlo a já chtěla své pocity výtvarně vyjádřit."
Narduliová současně věří, že její práce je technologicky průkopnická - a to díky postupům, jež jí umožnily "vytisknout" mužská těla na kámen. Její spolupracovníci nafotografovali modely, naskenovali je do počítačů a v nich pak zpracovávali konečnou podobu díla. Podle ní potom speciálním pískovým postřikem přenesli obrazy do kamene.
Městská komise pro umění v Los Angeles by měla tento čtvrtek na veřejném shromáždění hledat odpověď na otázku, zda dílo Susan Narduliové je mravně nezávadné. Dodejme, že takové shromáždění se mělo konat již před dvěma týdny, ale bylo odsunuto. Konečné slovo budou mít nicméně pracovníci letiště.
Tato kauza je vcelku typickým příkladem dilemat, v nichž se ve Spojených státech nachází umění ve veřejném prostoru. Řada městských zákonů zde vyžaduje od firem, aby část stavebních nákladů investovaly do umělecké tvorby; obvykle jde o necelé jedno procento z celkové částky. Následuje schvalovací proces, zda navrhované dílo je přiměřeně vhodné pro budoucí projekt - ať tím projektem je třeba obyčejný městský chodník či sportovní areál.
Při schvalování návrhu díla Susan Narduliové byli opomenuti úředníci městské agentury, která spravuje losangeleské letiště; komise složená z architektonických a uměleckých odborníků měla být dostatečnou zárukou. Jenomže úředníci městské agentury chtěli říci svoje a nedávno vyrukovali s obavami, že by bezpohlavní naháči na kameni mohli mravně ohrozit cestující. Je prý velký rozdíl mezi lidovým uměním a uměním na veřejném místě a povinností těch, kdo za letiště odpovídají, je prý kromě jiného dohled nad tím, aby se nikdo necítil dotčen nahotou.
Paradoxem je, že se tak děje v oblasti, v níž pornografický průmysl dosahuje obratu zhruba tří miliard dolarů ročně a veřejnost je zde zvyklá opravdu na ledacos. Ale o losangeleskou veřejnost v tomto sporu ani tak nejde - argumentuje se cestujícími z prudérnějších koutů USA a ze zahraničí. V diskusích kolem letištního výtvoru Susan Narduliové se nyní objevují hlasy, že kdyby dnes žil Michelangelo, neměl by to se svými sochami a malbami zřejmě vůbec snadné.
A co cestující na třetím největším světovém letišti nyní konkrétně nevidí? Dobře stavěné figury, jež jsou zobrazeny na kamenné podlaze. V kruzích pózují tak, aby vypadaly jako při letu. Pohlaví mají taktně ukryto do tmavého stínu. Přesto existuje vlivný názor, že pohled na nahé muže se může dotknout pasažérů - bez ohledu na to, že má jít o umělecké zpodobnění.
Autorka figur Susan Narduliová tím byla zaskočena: "Moje právo na svobodné umělecké vyjadřování je tímhle pošlapáno. Snažila jsem se vyjádřit touhu lidstva po létání, touhu, která s ním jde od dávných dob, kdy si průkopníci našli nejvyšší bod v okolí, připoutali se k nějakým létajícím strojům a skočili. Devětadevadesát procent z nich zahynulo. To mě lidsky zasáhlo a já chtěla své pocity výtvarně vyjádřit."
Narduliová současně věří, že její práce je technologicky průkopnická - a to díky postupům, jež jí umožnily "vytisknout" mužská těla na kámen. Její spolupracovníci nafotografovali modely, naskenovali je do počítačů a v nich pak zpracovávali konečnou podobu díla. Podle ní potom speciálním pískovým postřikem přenesli obrazy do kamene.
Městská komise pro umění v Los Angeles by měla tento čtvrtek na veřejném shromáždění hledat odpověď na otázku, zda dílo Susan Narduliové je mravně nezávadné. Dodejme, že takové shromáždění se mělo konat již před dvěma týdny, ale bylo odsunuto. Konečné slovo budou mít nicméně pracovníci letiště.
Tato kauza je vcelku typickým příkladem dilemat, v nichž se ve Spojených státech nachází umění ve veřejném prostoru. Řada městských zákonů zde vyžaduje od firem, aby část stavebních nákladů investovaly do umělecké tvorby; obvykle jde o necelé jedno procento z celkové částky. Následuje schvalovací proces, zda navrhované dílo je přiměřeně vhodné pro budoucí projekt - ať tím projektem je třeba obyčejný městský chodník či sportovní areál.
Při schvalování návrhu díla Susan Narduliové byli opomenuti úředníci městské agentury, která spravuje losangeleské letiště; komise složená z architektonických a uměleckých odborníků měla být dostatečnou zárukou. Jenomže úředníci městské agentury chtěli říci svoje a nedávno vyrukovali s obavami, že by bezpohlavní naháči na kameni mohli mravně ohrozit cestující. Je prý velký rozdíl mezi lidovým uměním a uměním na veřejném místě a povinností těch, kdo za letiště odpovídají, je prý kromě jiného dohled nad tím, aby se nikdo necítil dotčen nahotou.
Paradoxem je, že se tak děje v oblasti, v níž pornografický průmysl dosahuje obratu zhruba tří miliard dolarů ročně a veřejnost je zde zvyklá opravdu na ledacos. Ale o losangeleskou veřejnost v tomto sporu ani tak nejde - argumentuje se cestujícími z prudérnějších koutů USA a ze zahraničí. V diskusích kolem letištního výtvoru Susan Narduliové se nyní objevují hlasy, že kdyby dnes žil Michelangelo, neměl by to se svými sochami a malbami zřejmě vůbec snadné.
 Takhle vyhlíží dílo Susan Narduilové - tedy pokud je na letišti v Los Angeles zrovna vidět. |
