Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Po New Yorku se mi stýská

  13:33aktualizováno  13:33
Iva Pekárková není ani politolog, ani politik, natož voják. Je spisovatelka s mimořádným pozorovacím talentem. Prožila ??? let v New Yorku a má tam spoustu přátel. Řídila noční taxík a stýkala se s lidmi nejrůznějších barev pleti, kteří se někdy pohybovali na hranici zákona. Provdala se za bílého Newyorčana. O tom, co se v tomto městě stalo, nehovoří na rozdíl od odborníků na podobné situace z ptačí perspektivy... Zná ho zespoda. O to zajímavější jsou její postřehy.

Jaké máte zprávy z New Yorku? Co si tam o událostech posledních deseti dní myslí lidé, kterých se novináři většinou na mínění neptají?
Jsem v emailovém styku s několika osobami, z nichž nejvyhraněnější názor na věc má moje tchýně. První tři dny sice nenapsala - jako ostatně všichni ostatní - vůbec nic, ale pak začala na dané téma přímo básnit. Barvy podzimu jsou červená, bílá a modrá, píše. Podzim prý hraje těmito národními barvami. Amerika se po šedesáti letech konečně dala dohromady a cítí a uvažuje jako jedna bytost. Bože, jaká je to krása. Můj švagr  naopak píše, že pořád ještě neví, co si má o tom všem myslet. Jiní vyjadřují obavy z války, která podle jejich představ proběhne přímo nad New Yorkem.

Co cítíte vy?
Bolí mě to. A hodně. New York je město, které jsem si zamilovala a po němž se mi stýská.

Iva Pekárková
Narodila se 15. února 1963 v Praze.

Nedokončila studia na přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Přes deset let strávila v emigraci. V USA se živila jako sociální pracovnice, barmanka a taxíkářka.

Záliby: cestování, fotografování.

Je autorkou řady povídek a sedmi knih.
1989 - Péra a perutě
1993 - Svět je kulatý
1996 - Dej mi ty prachy
1998 - Gang zjizvených
1999 - Můj I.Q.
2001 - Třicet dva chwanů
2001 - Do Indie kam jinam

Když jste v tom městě žila, pohybovala jste se v rasových a sociálních skupinách, které neměly k Wall Street a k World Trade Centre zrovna nejkladnější vztah. Jak je tedy možné, že minulý týden - alespoň podle novin - truchlil celý New York?
Nevím, nebyla jsem tam. Pravda je, že kdykoliv se v Americe něco šustne, rozběhnou se novináři do ulic a vyzvídají, co tomu říkají chudí černoši, bohatí běloši, pravicoví hispánci či tajemní Asiati. Tentokrát ale média informují tak, jako by v USA neexistovalo rasové a sociální rozvrstvení, reflektují spíš bílou Ameriku. Musím se přiznat, že si neumím představit, jak kvůli tomu, že se sesula Dvojčata, roní slzy třeba takoví černí homeboys, co žijí v Harlemu někde mezi stopětadvacátou a stopětačtyřicátou ulicí. Tam si umím představit i špetku škodolibé radosti.

Čtenář teď nejspíš nepochopil, o kom to vlastně mluvíte.
Homeboys, to jsou hoši tak mezi dvanácti až čtyřicíti lety věku. Strojí se do šatů vězeňského střihu, tenisky nosí bez tkaniček, jako by už v tom kriminále byli, živí se drobnou kriminalitou a na tváři mají intenzívní výraz odporu vůči komukoliv, kdo se na ně podívá.

O ARABECH

Poznala jste v New Yorku také nějaké Araby? Podle mých dojmů jich tam za volanty taxíků sedí dost a dost... Jsou to vaši bývalí kolegové.
Do války v Zálivu se o Arabech v Americe vůbec nemluvilo. Byli to prostě muslimové. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1989 vyplňovali u zkoušek na taxíkářskou licenci dotazník, kde byla kolonka rasa. Vedle mě seděl zoufalý Egypťan a nemohl se najít. Měl totiž jenom následující možnosti: buď běloch nebo černoch, samozřejmě rodilý Američan čili Indián, Asiat a konečně Aleutský ostrovan. Později v podobných dotaznících přibyly ještě kolonky bílý a černý hispánec a nakonec smíšená rasa. Ale dokud jsem ve Státech žila, nezaznamenala jsem, že by měl kdokoliv možnost oficiálně deklarovat, že se cítí být Arabem. To už by zároveň musela přibýt kolonka Žid, což je citlivá záležitost. A jeden pytel s názvem Semitskohamitská rasa - to by asi taky neprošlo.

Jak to tenkrát onen Egypťan vyřešil?
Zeptal se, a oni mu poradili, ať napíše, že je běloch. Nadšený z toho tedy nebyl. Ale chtěl řídit taxík, tak mu nic jiného nezbylo.

Když se řekne Arab, naskočí průměrnému Pražanovi v hlavě  nespravedlivé klišé: vekslák a dealer drog na začátku Jindřišské ulice. Co se vybaví bílému Newyorčanovi?
Tam takovéhle diskriminační, rasistické představy nefungují. Arab je pro bílého Newyorčana přinejhorším takový ten šílenec, co se o svátku muharam bije v mešitě na Hillside avenue v Queensu svazkem nožů přivázaným na řetězech po nahých zádech, pak si oblékne bílou košili a zkrvavenou si ji doma schová jako vzácnou relikvii. Nebo má obchůdek s potravinami v Lower East Side, v některých z nich najdete jen tři konzervy, kartón limonád a za oknem šampón, protože je to pračka špinavých peněz nebo tam obchodují s něčím jiným, mnohem výnosnějším. To je skutečnost. Ve městě však není žádné výrazně ohraničené arabské ghetto. Nanejvýš trsy několika bloků v Brooklynu a Queensu. A ty nejsou tak proslavené jako třeba židovská Lee Avenue nebo polský Green Point. A že by si "slušní" Newyorčané mysleli, že se Arabové ve městě věnují především organizovanému zločinu - to ne. Člověka tam posuzují spíš podle životního stylu než etnického původu. I sami lidé se už většinou identifikují se svým stylem a ambicemi, se skupinou stejně smýšlejících občanů, ne se svým rasovým původem. Žije tam spousta Arabů, jejichž snem bylo dojíždět denně v obleku a s aktovkou do kanceláře ve World Trade Center. Mnohým z nich se ten sen určitě splnil a dnes jsou podle všeho po smrti.

Za války v Zálivu se ovšem v USA strhla lavina protiarabských demonstrací...
Mimořádně hnusných, rasistických demonstrací. Lidé chodili v kruhu s transparenty: Dej si pořádnou snídani. Sněz Araba. A tak podobně. Bylo však také znát, že i v představách prostých Američanů - stejně jako v Česku - splývají mylně Arabové s muslimy. Mezi taxíkáři v New Yorku je hodně vyznavačů islámu nejrůznějších národností. Ti si dávají za sklo samolepku s nápisem Čtěte korán svatý. Proto se za války v Zálivu se na spoustě jiných amerických aut objevily samolepky Fuck koran!

O MUSLIMECH

V USA, a tím spíš v New Yorku, žije také velká komunita černých muslimů. Často pořádně militantních. Pochopila jste, proč se obrátili právě k islámu? Čím je přitahoval?
Kdysi se mi to pokusila jedna černá muslimská aktivistka vysvětlit, ale když po hodině došla teprve k prvnímu pilíři, kterým je víra, nudila jsem se už natolik, že jsem utekla domů. Z toho, co jsem mohla pozorovat, bych řekla, že černí radikálové, kteří odmítli křesťanství jakožto náboženství, jež bylo jejich zotročeným předkům bělochy vnuceno, sáhli po islámu, aniž ho nějak zvlášť studovali. Byla to prostě ta nejvýraznější alternativa. Jejich duchovní vůdci pak z islámského učení vyzdvihovali linii, která praví, že v určitých případech je třeba jít a bojovat. Islám je v jejich pojetí boj.

Jak spolu vycházejí afroameričtí a arabští muslimové v USA?
O tom moc nevím. Ale jistého obecného napětí mezi černými a arabskými Američany jsem si všimla. Když se v americké angličtině správně vysloví slovo Arab, je naprosto bezpříznakové. Při výslovnosti ejraeb však získává hanlivý nádech, asi jako v češtině jarabák. Tuhle druhou výslovnost používali černoši v Harlemu a Bronxu docela s oblibou.

Váš první muž byl kolega taxíkář, muslim z Pakistánu. Pochopila jste něco během roku manželství? Objevila jste v manželovi třeba latentní teroristické sklony?
Chtěla bych předeslat, že můj první muž - ač newyorský taxíkář - byl slušný a chytrý, vysokoškolsky vzdělaný člověk. Žádný grázl. Podle mého by nebyl schopen žádného teroristického činu. Musím však přiznat, že jsem žasla, když jsem pozorovala, co dokáže muslimská rodina. Manželovi zemřel otec, a tak musel jako prvorozený syn převzít péči o štěstí a životní úroveň své matky a svých sourozenců. Přijal to jako naprostou samozřejmost, stejně jako další povinnosti: třeba střežit panenství svých neprovdaných sester. Svou matku poslouchal na slovo, což se projevilo mimo jiné brzkým koncem našeho manželského svazku. Síla a soudržnost rodinného klanu byla neuvěřitelná. Taková až slepá poslušnost se určitě dá zneužít. Umím si představit, že kdyby byli někteří takto tvrdě vychovaní lidé pověřeni rodinnou autoritou výkonem nějaké teroristické akce, netroufli by si to rozhodnutí zpochybňovat.

O AMERICE

Vnímá většinová, bílá Amerika všechny ty národností, náboženstvím nebo politikou dané nuance, o nichž jsme tu mluvili?
Většina Američanů má ráda určité myšlenkové pohodlí. V tom se neliší od jiných národů. Mnohdy například uprchlíky od přistěhovalců. Já sama jsem musela několikrát vyslechnout obvinění, že musím být určitě kovaná komunistka, když jsem přišla ze země za železnou oponou.

Schematicky uvažují i američtí imigrační důstojníci. I newyorský rodák Peter Green, pražský korespondent International Herald Tribune, mi nedávno přiznal: "Kdykoliv jedu domů, beru si na cestu oblek s kravatou. Vyhnu se tak buzeraci při pasové kontrole." Jak se však zdá, takto pojaté protiteroristické síto vůbec nefunguje.
Tak tohle pojetí snad už mizí. Už za mých amerických let bylo terčem sarkastických vtipů v tamním tisku. Novináři například navrhovali, aby každý turista, který přiletí do USA luxusním Concordem z Londýna nebo z Paříže, dostal automaticky pracovní povolení, kdežto ti tmavší a špatně oblečení pasažéři z turistických tříd by měli být posláni šupem nazpátek. Nebo američtí celníci: dlouho zveřejňovali statistiky, podle nichž pašovali marihuanu téměř výhradně vlasatí jedinci v džínách. Pak vyšlo najevo, že nikoho jiného pro podezření z pašování marihuany ani nešacují. Dnes už nastupuje tendence: když už šacovat, tak hezky celé letadlo. Ale zpátky k imigračním úředníkům: nemám pro ně žádnou slabost, ale teď jim nezávidím. Valí se na ně pohroma. Co ti teď budou muset všechno zjišťovat...

Je slyšet i pranýřovaný názor, že si Amerika za teroristické útoky může sama. Jak se na to díváte vy?
Takhle bych to rozhodně neřekla. Mám však za to, že američtí politikové jsou občas pyšní na chyby, které ve vztahu k muslimským zemím dělají. Co mám na mysli? Podívejte se, je-li to, co funguje v USA, pokrok, pak je jasné, že patriarchální muslimské režimy jsou tak sto let pozadu a nemůžou tu dobu jen tak přeskočit. Americká administrativa jako by věřila, že může jejich vývoj urychlit. Učinila například velvyslankyní v Iráku April Glaspieovou. V kritickém období to byla ona, kdo jednal osm dní před iráckou invazí do Kuvajtu se Saddámem. Nevěřím, že bral vážně varování od nějaké ženské. Byl to pro něj nesměrodatný hlas. Stejná necitlivost podle mě je, že momentálně je americkým velvyslancem v Pakistánu opět žena - Wendy J. Chamberlainová. To v těch končinách americké politice na věrohodnosti nepřidá, což teď není ideální. Přitom Američané to nedělají nedopatřením, ale schválně. Podívejte se, jako by říkali, jaké je místo ženy ve vyspělé západní demokratické společnosti. Nutí tímto nešťastným způsobem muslimy, aby uvažovali jako oni.

Co čekáte, že bude dál?
Někdy se bojím, že se ta demokracie vnitřně rozloží strachem o sebe samu. Tady jen málokomu dochází, jak těžké je bránit demokracii demokratickými prostředky. Když například koncem sedmdesátých let došlo k několika únosům letadel na amerických vnitrostátních linkách, byla na nich zavedena funkce zvaná flight marshal, tedy letový šerif. To je ozbrojený člověk v civilu, který je na palubě letadla připravený zakročit proti případným teroristům. Ti ovšem neseděli zdaleka ve všech letadlech. Bylo jich málo. Po tom, co se stalo, převládá mínění, že jich bude muset být mnohokrát víc. Lze očekávat, že tento návrh projde kongresem i senátem. Stejně tak lze ovšem očekávat, že v tu ránu přijde na adresu amerických zákonodárců sto padesát petic od organizací na obhajobu lidských práv, peticí požadujících zavedení kvót na minimální počet amerických Arabů mezi letovými šerify, aby se předešlo jejich diskriminaci. Je to skoro bludný kruh.

Co naopak nečekáte?
Že budou američtí Arabové muset nosit na kabátech našité třeba zelené půlměsíce. K podobným "bezpečnostním opatřením" má Amerika nejdál ze všech zemí na světě.

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Iva Pekárková

Autoři: ,



Nejčtenější

Film s Johnnym Deppem Město lží byl stažen měsíc před premiérou

Johnny Depp s kapelou Hollywood Vampires na pražském Letišti Letňany, 13....

Premiéra filmu Město lží, v němž se mají v hlavních rolích představit Johnny Depp a Forest Whitaker, byla měsíc před...

GLOSA: Brutal Assault opět dokázal, že patří k evropské špičce

Záběr z festivalu Brutal Assault 2018

Kolem 19 tisíc lidí dorazilo do areálu pevnosti Josefov v Jaroměři na letošní ročník festivalu Brutal Assault. A...



Spisovatelé napadli koncert Karla Gotta v Lipsku. Přitom žádný nebude

Karel Gott v pražské O2 areně 12. června 2018

Část Asociace spisovatelů se rozhodla napadnout říjnové vystoupení Karla Gotta v rámci Roku české kultury v Lipsku. Z...

Poslední role. Robert Redford oznámil, že chce skončit s hraním

Robert Redford (Benátky, 1. září 2017)

Oscarový herec a režisér Robert Redford ohlásil konec kariéry. Pro Deadline potvrdil svá slova z rozhovoru v časopisu...

Vietnamci jsou někdy maloměšťáci a pokrytci, řekla Špetlíková Za scénou

Herečka Ha Thanh Špetlíková v kulturním magazínu Za scénou

Do kin vstupuje film Miss Hanoi, ve kterém hlavní roli začínající vietnamské policistky ztvárnila Ha Thanh Špetlíková....

Další z rubriky

Loutkář nahradil Radku Třeštíkovou. Vede letní prodeje knih

Britský spisovatel Daniel Cole

Prázdniny vstupují do druhé poloviny a co se týče knižního světa, mají už teď svého krále. Alespoň pokud jde o...

Hra o trůny si zasloužila péči i v češtině, nyní ji konečně dostane

Spisovatel George R. R. Martin

Knižní předloze kultovního seriálu Hra o trůny se postupně dostává nového překladu. Stejně jako každá změna i tato s...

RECENZE: Kniha Proč máma pije je zoufalým pokusem o Bridget Jonesovou

Colin Firth, Renée Zellwegerová a Hugh Grant ve filmu Bridget Jonesová - S...

Je asi tak tisíc způsobů, jak vtipně a s nadhledem popsat náročný život matek. To by však blogerce Gill Simsové musel...

Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Najdete na iDNES.cz