Z osobní zkušenosti popisuje plíživý rozklad v zemi diktatury, strach, špiclování, ztrátu lidské důstojnosti, témata blízká i českým čtenářům. Jenže v češtině zatím nemá jedinou knihu. Což jí však nebrání do Česka příští rok zajet.
Müllerová navštívila Prahu roku 1999 jako host Festivalu spisovatelů, ale ani to nepomohlo překladu jejích knih do češtiny. "Jak to vysvětlit? Nijak, je to nevysvětlitelné!" horuje prezident festivalu Michael March, který si díla Müllerové velmi cení, na stránkách festivalu www.pwf.cz lze také najít českou ukázku z jejích textů.
Autorka mu přislíbila, že se zúčastní jubilejního, dvacátého ročníku, který se bude konat příští rok v červnu.
Dílo šestapadesátileté Berlíňanky přesně zapadá do rámce nobelovských laureátů: jazykově nápadité, kritiky uznávané, s politickými a historickými přesahy, váhu mu dodává i autorčin osud emigrantky. Což se dá vyčíst i ze zdůvodnění Švédské královské akademie: "S koncentrací poezie a otevřeností prózy portrétuje krajinu vykořeněných."
Udavačka? Oběť
O své kořeny přišla Müllerová roku 1987, kdy s manželem emigrovala do Spolkové republiky Německo. Bylo to po takřka ďábelském tlaku rumunské státní bezpečnosti Securitate, s níž odmítla spolupracovat.
I tak její akta vydala na tři svazky a přes devět set stran, ale přece v nich podle Müllerové není to nejpodstatnější – psychický teror. Ten začal už ve druhé polovině 70. let, kdy pracovala jako překladatelka pro továrnu na traktory. Jednoho dne před ní kolegové prostě zamkli kancelář a odvraceli zrak: šířilo se, že je udavačka.
"Bezpečnost věděla, že mě tímhle úskokem ubije víc než vydíráním. I na výhrůžky smrtí si zvyknete. Patří k tomu jednomu životu, který máte. Vzdorujete strachu až do hloubky své duše. Ale pomluvami vám tu duši vezmou. Jste jen ještě nestvůrně obklíčeni," popsala okolnosti v listu Die Zeit.
Tehdy jí zemřel otec, tehdy ji příslušníci bezpečnosti občas sebrali přímo z ulice, nadávali do děvek a trochu pokopali. Od traumat utíkala ke své první knížce Nížiny (Niederungen), v níž bez obalu zachytila drsný svět rumunské švábské vesnice.
Müllerová, která všechny své knihy píše zásadně německy, pochází totiž z Banátu, oblasti s početnou německou menšinou. Nížiny mohly vyjít roku 1982 jen v cenzurované podobě, ale i tak řadu Banátských dopálily – na rozdíl od zahraničí, které knihu přijalo s nadšením.
Kouzlení s jazykem
Müllerová už v prvotině prokázala cit pro odstíny jazyka a slovní hru. Její příběhy nemají daleko k hudebním kompozicím, plným působivých tónů. Což může v posledním autorčině románu Atemschaukel až vadit.
Müllerová zde popsala osud rumunského Němce Oskara Pastiora, odvlečeného roku 1945 do sovětského pracovního tábora. I když je kniha nominovaná na Německou knižní cenu, podle některých kritiků tu jazyková květnatost zastírá, že autorka nedokázala cizí příběh plně prožít.
Krásná a pohotová
|
Její knížky nepatří mezi nejsnadnější čtení, ale Herta Müllerová je dokáže s nenuceným půvabem představit. Potkala jsem ji před pěti lety ve švýcarském městečku Leukerbad, vyhlášeném lázněmi, Alpami i literárním festivalem. Plnila sály. Působila aristokraticky, trochu poeticky a trochu nebezpečně: krásná, neokázalá, ale také pohotová a ironická. Nezvyšovala hlas, a přece budila respekt. I bez znalosti jejích knížek bylo okamžitě jasné, jak samozřejmě zachází s jazykem, s významy a dvojsmysly. Vyprávěla o svých kolážových básních, které si vyrábí z novinových výstřižků a zasílá z cest přátelům – aby nemusela psát pohledy. K rozhovoru jsme se nedostaly. Škoda.
