Společným pojítkem obou inscenací je Tomáš Töpfer v hlavní roli polského nedobrovolně migrujícího Žida Jacobowského – jeho protihráč, polský plukovník ve francouzských službách Tadeusz Boleslaw Stjerbinski, je v podání Petra Rychlého méně uhlazený a choleričtější než Viktor Preiss ve vinohradské inscenaci.
Také Töpfer je realističtější než před deseti lety, i když se u něho ještě zvýraznila klaunská dimenze a místy se pohybuje na sporné hraně jakéhosi až pohádkového dědečkovství.
Děj Werfelovy komické tragédie se odehraje v několika týdnech při bleskové okupaci Francie nacistickým Německem v roce 1940. Dočasní obyvatelé pařížského hotelu jsou vyděšení dělostřeleckými granáty vybuchujícími ve stále větší blízkosti, soustřeďují se kolem rozhlasového přijímače, z něhož je slyšet řeč tehdejšího francouzského premiéra k národu: Situace je vážná, ne však zoufalá...
Ze shromážděného vzorku lidstva nejvíce zaujme Lilian Malkinová v roli Staré dámy z Arrasu.
V druhé části sledujeme napjaté vztahy mezi Jacobovským a Plukovníkem – klopotné putování v kabrioletu s nimi absolvuje Mariana (střízlivá a půvabná Tereza Bebarová).
Odhlédneme-li od nezlomně optimistického závěru typického pro válečná léta, má Werfelova hra výrazné symbolické až alegorické rysy. Pražský rodák byl přesvědčen o hluboké spojitosti křesťanství s judaismem, a to i přes protikladná a krutá dějinná vyhrocení.
Mísí se tady plukovníkova okázalá antisemitská gesta na jedné straně a Jacobowského trpělivost ve snášení urážek na druhé. Zatímco "gójský" plukovník sní o romantické smrti v boji s nepřítelem, dokáže Jacobowski v krajně nepříznivých podmínkách obstarávat prostředky nutné k přežití – scéna vrcholící přeléváním zázračně obstaraného koňaku do čutory umanutého oficíra patří k nejzdařilejším.
A nelze přehlédnout Miloše Vávru v roli Hráče v kostky v přístavní hospodě, kde se ze záhadného cizince obracejícího do sebe jeden pernod za druhým věrohodně vyklube důstojník britského vojenského zpravodajství.
