Také Oresteia v režii Ivana Rajmonta má daleko k organickému výkladu vrcholného díla velkého tragického básníka - jde spíše o slepenec nápadů. Platí to například o scéně: na jedné straně mauzoleovité brány z „divadelního“ mramoru, naturalistická vana nebo kanape s mrtvolami, na druhé straně téměř performance u Agamemnónova hrobu se skutečnou hlínou. Platí to i o hereckých výkonech.
Královna Klytaimnéstra Taťjany Medvecké je většinou selkovitá, plebejská, křečovitě, a tedy rušivě si stoupá na špičky, aby ze sebe vyrazila koncovky slov. Z jejího rozhodování na nás ani na chvíli nedýchne neodvratná nadosobní osudovost a když se před smrtí z rukou vlastního syna odvolává na osud, vyznívá to jen jako vytáčka, ne-li lest.
Jan Novotný (Aigisthos), který disponuje dostatečně nosným hlasem, musí naopak nadbytečně vyřvávat jako na pastvě. Nejpřirozeněji vedle Oresteia (Tomáš Petřík) působí Elektra (Martina Válková) a v první části paradoxně i „jurodivá“ Kassandra Sabiny Králové.
Hudba Martina Dohnala je až na pár slibných náběhů příliš průvodní, ne-li přímo „soundtracková“, jde víc po příběhu než po smyslu. Chór režie proměnila na nedělní „pokostelové“ strýce ze Slovácka či současného Řecka. Objevují se v něm vedle „velebných kmetů“ Radovana Lukavského a Miroslava Doležala také Josef Vinklář či
Oresteia | |
Režie | Ivan Rajmont |
Překlad | Petr Borkovec Matyáš Havrda |
Scéna | Martin Černý |
Hudba | Martin Dohnal |
Dramaturgie | Johana Kudláčková |
Hrají |
Ladislav Mrkvička |
Oresteia - premiéra | |
18. června 2002 |
Je vinou bohů či lidí, že od dějů provázejících úděl smrtelníků jedni i druzí odvracejí v děsu tvář? Kde je počátek zlého a co se musí odehrát, aby nakonec „zvítězilo dobro“, jak si přeje právě Chór v Aischylově dramatu? A odkud se bere strach doléhající na člověka a drtící jej? Je jeho údělem? Nejde totiž jen o strach z nejisté budoucnosti, o okolnosti nejistého pobývání člověka ve světě, současného člověka nevyjímaje. Je třeba dát nahlédnout do samé tragické propasti lidství a života vůbec a právě u současníků je nutno otřást s jejich dnešními „bohy“ či spíše bůžky.
Tak čtu a do naší doby si „protahuji“ Aischylovo drama. A tudíž si myslím, že by nebylo od věci závěrečnou, smírnou část, překladateli nazvanou Laskavé bohyně, buď vypustit, anebo ji přenést do plenéru - vždyť divadelní prostor ji nenapravitelně utiskuje!
Ve Stavovském divadle promlouvá Athéna (ústy Evy Salzmannové) jako nějaká kněžna Zaháňská ku svým poddaným - a abychom názorně viděli rodící se prvky demokracie, hledištěm se plouží statisté - „voliči“ v našem občanském civilu. Je to strašné zploštění významu, ač i závěrečná část má své mystérium: z chaosu se rodí řád a spravedlnost nemůže být jenom dílem lidí.
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle v Praze. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle v Praze. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle v Praze. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle v Praze. |
Fotografie z představení Oresteia v Národním divadle v Praze. |