Jejich křehkou chemii však bezpochyby narušil odchod bubeníka Steva Hewitta, a to přesto, že nebyl instrumentálně příliš zdatný.
Což je eufemismus. Jeho nástupce Steve Forrest by ho technicky přehrál i po dvou dnech beze spánku, jenže desky Battle for the Sun a Loud Like Love, které s Placebo natočil, najednou nebyly ono. Když letos kapela oznámila, že bude slavit dvacáté výročí existence ohlížením se do minulosti a že Forrest z kapely odešel, mnoho fanoušků to bralo jako naději, že třeba znovu zaslechnou rozervané kouzlo neodolatelné nedokonalosti. Zvlášť když jedním z „výstupů“ měla být akustická nahrávka pod značkou MTV Unplugged.
Jenže zázrak se nekoná. Placebo jsou dnes dvojice, kterou krom Briana Molka tvoří baskytarista Stefan Olsdal a doplňují ji nájemní muzikanti. Výběr písniček, které kapela zvolila, vypadá na první pohled ryze fanouškovsky. Nechybějí největší hity, ale i rarity, které naživo nezazněly nikdy nebo před více než dekádou. Jenže místo, aby Placebo využili jisté syrovosti a možností jít na dřeň, které unplugged záznam, tedy bez použití elektřiny, dává, obalili svoje rebelské písně o zmatení, touze a dekadenci do středostavovského lesu smyčců a nabubřelých aranží. A to výslednému dojmu nepomohlo.
MTV UnpluggedPlacebo |
Skupina, která vzrušovala a znejisťovala pouhou svou přítomností, najednou působí jako abiturientská parta, která vzpomíná na mládí při besídce pro pamětníky, tváře pod šminkami má takové naducanější a její členové si při hraní nedokážou vzpomenout, proč vlastně s muzikou začínali.
Ne že by jejich písně byly po letech najednou špatné, ale v unplugged provedení jim nepřidávají nic zajímavého. Jen je z něj slyšet, že kdysi to celou kapelu, když ještě byla kapelou, bavilo víc. Snad tohle ještě není ono setkání na hořkém (a nevzrušivém) konci, o kterém Molko zpívá v písničce Bitter End, jejíž nová verze je přesným příkladem toho, proč unplugged deska Placeba působí oproti původním verzím jenom jako placebo.
