Je jím kytarista a zpěvák John Pizzarelli se svým kvartetem. S nadsázkou lze říci, že hudebník, syn swingové kytarové legendy Buckyho Pizzarelliho, je něco jako americký Ondřej Havelka. Patří k největším křísitelům meziválečného hudebního odkazu a i jeho muzikantská elegance a osobní gentlemanství připomíná dobu černobílých filmů.
John Pizzarelli má na kontě bezmála čtyřicet alb natočených buď na svoje jméno, nebo v duu s otcem. Velká část z nich je koncepční, respektive tematická. Cédéčka věnoval například skladbám Dukea Ellingtona a Richarda Rodgerse, písním z repertoáru Franka Sinatry, Nata Kinga Colea nebo ve stylu bossa-novy.
Snad jediná deska, která z Pizzarelliho stylově, ovšem i kvalitativně soudržné diskografie mírně vyčnívá, obsahuje dvanáct předělávek písní Beatles, jakoby přenesených do čtyřicátých let.
John Pizzarelli je vlastně součástí fenoménu, který můžeme sledovat už od 90. let, kdy zasvítila hvězda Diany Krall, až po dnešek, kdy s retrem boduje ve velkých halách Michael Bublé. Starosvětské kouzlo a hráčská bravura ovšem z Pizzarelliho dělají velký originál.
