Zvony, snímek z představení, Petr Pelzer, Václav Koubek, Oldřich Vlček - Zvony, snímek z představení, Petr Pelzer, Václav Koubek, Oldřich Vlček | foto: Archiv Národní Divadlo

Pitínský srdce Šrámkových Zvonů neoživil

  • 1
Fráňu Šrámka vnímá česká veřejnost jako bytostného lyrika a jeho nejslavnější díla tomuto označení odpovídají.

Šrámek byl však i buřič, anarchista a v některých svých dramatických dílech se pokusil i o expresivní grotesku. Právě na jedno z těchto dramat, Zvony, si vzpomněl "bytostný" lyrik moderního českého divadla Jan Antonín Pitínský.

Hra svého času propadla, byla uvedena pouze v premiéře a pěti reprízách v roce 1921 v Národním divadle. Její současné nasazení do repertoáru ND lze považovat za inscenační výzvu. Text však klade mnohá úskalí, která se inscenátorům jen stěží daří překonávat. Anebo spíše nedaří.

Prvním oříškem je Šrámkem zvolený nářečový jazyk. Svého času mohlo jít o přijatelnou zvukomalebnou formu, co si však dnes počít se slovy jako jářku, přehoušle, štandopede, sakulente a podobně?

Obdobné je to s dějem. I když už tehdy šlo zřejmě o groteskní úšklebek nad češstvím či snad celým lidstvím, bylo možné mu v době vzniku rozumět i s jeho obecně sdílenými symboly, neboť reaguje na konkrétní zkušenosti 1. světové války.

Děj se odehrává ve třetím roce války v jedné české vesnici plné opuštěných žen a starců, do které přišlo vojsko pro zvony, které chce přetavit na děla. Bez zvonů však ves ztratí své kořeny a morálku. Anastane až jakási smyslná Valpuržina noc, která vyústí v tragédii žhářství.

Míníli současní tvůrci, že dílo nebylo doceněno pro přílišnou blízkost popisovaných událostí a z nepřipravenosti vnímat je optikou groteskní nadsázky, dnes je tomu naopak. Režisér musí opatrně vážit, kdy ještě slovo a situace jsou nositeli děje a kdy se stávají jen - často vyprázdněným - obrazem či symbolem.

J. A. Pitínský, věren svému důrazu na výrazně stylizované vizuální, hudební a pohybové složky divadla, přidal do inscenace mrtvolně nalíčený ženský chór. Gesta jeho členek často připomínají slavný Munchův obraz Výkřik.

I v hudbě lze najít dobové odkazy a velkou úlohu má písničkář Václav Koubek v roli bláznivého Lojzíčka. Přes snahu o posun do emotivních a stylizovaných inscenačních rovin, o zachycení bolestného tónu smrti však nade vším ční hyperrealistické, textu neadekvátní herectví zvláště mužské části souboru.

Každý to své
Divák při sledování Jiřího Štěpničky v roli Peterky (alt. Alois Švehlík), Josefa Vinkláře jako slepého Babičky, Ondřeje Pavelky v roli Václava Luky či Vladimíra Javorského jako Kuťápky jako by viděl osmdesát let staré Naše furianty, a nikoli herectví, pracující s odstupem nutným pro tento druh divadla.

Částečně to zvládají Igor Bareš jako Chramous a Martina Válková v roli vyděšené Marušky Jírovcové či Oldřich Vlček coby bodrý Starosta nebo Taťjana Medvecká v roli šílené Peterkové. Je to však nevyrovnané herectví, jako by si každý hrál "to své".

A to je hlavní problém inscenace. Pitínský nesjednotil scénické prvky tak, aby vznikl zřetelný obraz toho, co chtěl inscenací objevit. Bolestně konvenční herectví, pramalá invence ze strany výtvarníků a víra ve zvukomalebnost a možná i jistou nedotknutelnost textu ho zradily. Srdce Šrámkových Zvonů touto inscenací začnou tlouct jen stěží.

FRÁŇA ŠRÁMEK - Zvony
Národní divadlo Praha. Režie Jan Antonín Pitínský, dramaturgie Lenka Kolihová-Havlíková. Délka 165 min.
Hodnocení MF DNES: