Protože Pitínský trávil poslední týdny horečným zkoušením v Uherském Hradišti, interview vzniklo na dálku. V korespondenční formě ještě mnohem víc vyniká autorovo ne právě běžné vyjadřování, jeho zajíkavá exprese či barokizující kroužení tlumené ostýchavostí.
Vzpomenete si, kdy jste četl Bratry Karamazovy poprvé?
Ano, o svátcích vánočních v roce řekněme 1973, za tři dny jsem je přečetl, schvácen pološíleností, tehdy zdravou mladé duši, napolo tedy šílený a napolo veselý, neboť je to kniha uzdravující, divoká, opájející a zdroje její vždy strmě vedou od pekel k nebi a naopak.
Inscenace se prý ponese v duchu dvacátých let, neboť vycházíte z poznámek k neuskutečněnému filmu ruského filmaře Ejzenštejna. Jak jste se k těmto poznámkám dostal?
Poznámky přivezl básník Prochor Procházka alias Venca Prahora přímo z Ejzenštejnova muzea v Moskvě, Prahorovi tedy děkujeme. Není přímo jasné, že by chtěl Ejzenštejn točit takovýto film, ale povaha těch poznámek je taková, že to tak vypadá, rozhodně jsou psány, jako by se připravoval scénář - jsou to improvizace nad některými tématy, zvláště jedinečné věci jsou o Rubensově Snímání z kříže a rozvíjení úvah nad metaforickou a metonymickou kvalitou Dostojevského textu. Poznámky jsme přeložili, tedy zas: uherskohradišťská paní učitelka Marie Pazderská nám je přeložila a vyjdou v programu jako oddíl samostatný čili příloha.
Řada kritiků považuje uvádění dramatizací za bezzubost dnešního divadla, jako důkaz, že chybějí původní dramatické texty. Vy na to nahlížíte jak?
Nu, i to je jistě možné, zvláště pak, když „řada kritiků“, jak pěkně píšete, si to myslí. Dramatické texty, a zvláště ty původní, nechybějí, dramatizace taky nechybějí a záleží jen na tom, co pro duši, v tu chvíli směřující kamsi, připadá v rozhodujících okamžicích osobní volby důležité. Ostatek věru je jen kritik, dramaturg, divadelní vědec atd.
Ale vás dramatizace baví, je to jedna z vašich režijních linií, jež nechcete opustit. Prý se chystáte na Pasternakova Doktora Živaga. Skutečně?
„Nechci opustit“, jako bych byl zuřícím ptáčetem - boxerem se zpěněnou krví? Ne, jen miluji přece některé autory a vím, že jsou mně blízcí, že jsou to géniové. Doktora Živaga jsem měl a budu třeba dělat, protože dramatizace Petra Vydry je překvapivá a dobrá.
Vy sám jste autorem úspěšných her. Proč jste přestal psát?
Protože jsem psaní, kterého si vážím a věřím, že musí být vykonáváno každý den, bezohledně a každodenně, neuměl spojit s hloupým provozem divadelních režií, že totiž odpoledne nedovedou být lehká a noci soustředěně lehkovážné.
Platí, že jste přestal psát nadobro, nebo se ve vás pomalu rodí nějaký příběh?
To je vážná otázka a nevím nyní, jak se jí zabývat.
Nemáte potřebu reagovat třeba nějak na dobu, dění?
Reaguji nyní, jak jsem schopen.
Psaní je na rozdíl od režírování velmi osamělé - chybí okamžitá konfrontace. Potřebujete tuto rychlou reakci?
Nepotřebuji žádnou „rychlou reakci“, u divadla jsou některé síly, které jsou dobré - a to stačí. Uvnitř divadla mi připadají, že jsou dobré a vně divadla jsou taky takové, že jsou věrné a dobré.
V uplynulých měsících jste udělal celou řadu režií, některé v rychlém sledu za sebou. Necítíte únavu, vyčerpání?
„Rychlý sled“ - to je skutečně otřesné! Ano, připadám si velmi hloupě a jistě i tím se stalo mnoho věcí bezcenných. Ale míval jsem sledy ještě rychlejší a ještě rychlejší. Nyní jsem již prázdný - to nad výraz unavený - ale obrozuji se a vůbec se lépe oblékám nežli dříve, myslím to své tělo, že lépe oblékám.
Pokud režírujete na takzvané oblasti, vybíráte si často divadla rodného kraje. Někdo by možná řekl, že jste lokální patriot. Souhlasíte?
Ano, mám to tady velmi rád. Doufám, že to projevuji co nejméně nápadně a že bych o tom neměl ani mluvit. Zrovna otevřeli ty slavné cyklostezky, zrovna povolili mrakům slétat se nad Kopanicemi, ulehčili nebožtíkům v této zemi spát tiše a téměř blaženě.
Pro herce z regionů, uvázlých v repertoáru komedií, bývá nastudování textu, jako jsou Bratři Karamazovi, určitým osvobozením. Naproti tomu diváci pohlížejí na těžší kusy s jistou nedůvěrou. Jak cítíte tento rozpor jako režisér?
Ano, někdy, když se „těžší kus“, jak správně píšete, vyvede, bývá to osvobozením pro herce i pro diváky. I divák je rád, že je otřesena jeho nedůvěra.
Hudební skladatel Vladimír Franz Vás onehdy označil za největšího sběratele divadelních cen u nás. Nebojíte se, že se stáváte klasikem?
Vladimír Franz, myslím, je větším sběratelem nežli já a možná, že on je tím největším sběratelem. Teď dostala cenu Květa Legátová, moje paní profesorka, a tak jsem konečně rád, že ceny jsou.
Cítíte ještě rozechvění, když vyhlásí nominace, kde opět figuruje vaše jméno?
To nerozechvívá, rozechvěje přítel, strýček, básník Kuběna, že vám někdy podají ruku.
 Mezi režisérskými osobnostmi, které festival Setkání 2001 Stretnutie přilákal, byl J. A. Pitínský. Zlínské divadlo na přehlídce uvedlo jeho inscenaci Třináct písní. (14. května 2001) |
 Režisér J. A. Pitínský při zkoušce. |
 Režisér J. A. Pitínský a čínská zpěvačka pekingské opery Feng-Jün Song na tiskové konferenci v pražském Divadle Archa. |
 Režisér Jan Antonín Pitínský. |
