Prodalo se jí 250 tisíc výtisků a obávaný kritik Marcel Reich-Ranický autorce předpověděl velký úspěch.
Sbírka devíti povídek se vyznačuje jemnou kresbou prostředí a popisy jednání postav, které jejich nenaplněné naděje, zhrzené plány a často i nevyslovené touhy ženou z místa na místo. Podobně neukotveně působí i charizmatická spisovatelka, která vydatně cestuje, aniž, jak sama říká, zatím našla vlastní identitu.
Letošní festival v Leukerbadu se zaměřil na středoevropskou literaturu. Je vám vůbec blízké téma Evropa?
Kdybych měla odpovědět krátce a upřímně, řekla bych, že pro mě nehraje žádnou roli. A kdybych usilovně hledala spojovník, řekla bych, že pro mé psaní jsou důležitá místa, která leží mimo můj denní život: píšu o cestování a pocitu cizosti v různých zemích. Někdy mám pocit, že festivaly stále potřebují témata, ke kterým se však nemohou vztahovat všechny texty ani pozvaní autoři. Ale pojem identity a literární cesty mě láká.
Podle Ukrajince Juri Andruchowytsche je střední Evropa pro spisovatele tím nejzajímavějším místem, je stále v pohybu. Jaké jsou vaše zkušenosti?
Narodila jsem se v Západním Berlíně a prožila tam devatenáct let. Potom padla zeď a nyní žiji ve východním Berlíně. Tam jsem navázala velká přátelství a začala cestovat do východních zemí, což jsem předtím nedělala. Berlín je zvláštní místo, které tíhne na východ. Byla jsem v Polsku, Litvě, Lotyšsku a letos v září se chystám do Ruska. Cesty na východ pro mě mají hodně společného s hledáním vlastní identity. Možná to souvisí s kořeny nebo s touhou po něčem, co neumím nazvat. S touhou, o níž nevím, kam směřuje.
Celý život jste prožila ve velkoměstě. Nechtěla jste mu někdy uniknout?
Touhu uniknout utiší cestování. Na jednu stranu cítím určitou lítost, že zůstávám v Berlíně, ale pokud se tam narodíte a prožijete kus života, nestačí ho opustit, musíte opustit celé Německo. Najít si nové místo a jinou řeč, tedy jistou cizost, o které nevíte, jak s ní zacházet. Je to neustálý boj mezi kořeny a potřebou se z nich vyvázat. Moje tendence je být pryč z města a z Berlína, a to velmi zřetelně na východ. V celé západní Evropě si neumím představit žádné místo, kde bych mohla žít, dokonce ani na venkově.
Jaké jsou vaše návraty z cest?
Smutné a bolestné, i když si uvědomuji, že mám jen jeden život, v kterém jsem uvázla, a přes snahy o odstřihnutí se musíte mít určitou jistotu. Pro mě je obtížné někam vyjet, ale pak rychle začnu přemýšlet, jaké to je, žít na Islandu nebo v Polsku, a toužím tam zůstat. Jediné místo, kde jsem to nepocítila, byl Jemen. Okamžitě jsem si uvědomila, že bych tam žít nedokázala - bylo to tak odlišné od všeho, co znám. Zároveň mi tohle zjištění přineslo velké ulehčení, těch deset dní jsem mohla jen tak pozorovat a nebyla nešťastná, že mi to místo nepatří.
Úvodní povídka vaší první sbírky je o ruské prababičce, která se provdala za stavitele pecí. Je to autentická zkušenost?
Ten příběh mi vyprávěla babička, když jsem byla malá. Ale nikdy jsem v Rusku nebyla a ona se na konci svého života, v sedmdesáti letech, ještě jednou vydala do Ruska. Nevzala nás s vysvětlením: Musíš se tam někdy podívat, ale sama.
Hrdinka tohoto příběhu se přiznává, že vypráví příběh prababičky, protože nemá vlastní příběhy. Píšete, protože hledáte svůj vlastní příběh?
Píšu, abych své vlastní příběhy mohla zadržet, uchránit před časem. Vše stále ubíhá a psaní je možnost, jak něco uzavřít. Současně zadržet a dokončit. Vypsané příběhy mohu propustit, osvobodit se od nich. Jsou to dvě nemožnosti, které psaní dělá možným.
Stále si přivyděláváte jako servírka v berlínském baru?
Bohužel už ne. Roznášení piv mě provázelo od studií, deset let jsem obsluhovala, až přišla první kniha, která byla velmi úspěšná. Začaly literární cesty, čtení a autogramiády. V Berlíně, v místech, kde jsem žila a pracovala, jsem se stala příliš známou - lidé mě poznávali a mysleli, že obsluhuji, protože potřebuji příběhy. Občas se mi po té práci zasteskne, panovaly tam jasné vztahy, i co se týče financí: po osmi hodinách dostanete peníze. Nyní dostanu honorář až po napsání knihy. Chybí mi také ty všednodenní situace. Ale už nemůžu zpátky, je to pryč.
Na volné noze nejste spokojená?
Když jsem začínala psát, v autorské dílně mi spisovatelka Katja Lange-Müllerová dala radu: když budeme opravdu chtít psát a vydávat knihy, nikdy se nesmíme vzdát toho, co už děláme, co jsme se naučili. Ale tím jsem se neřídila. Úspěch byl moc rychlý. Pracovala jsem i jako novinářka, a když jsem udělala rozhlasovou reportáž, byla vždy avizovaná jako „reportáž od Judith Hermannové“. Ale to jsem nechtěla. Tak jsem přestala pracovat v rozhlase, stejně jako jsem skončila s obsluhováním. Neměla jsem jinou možnost, ale lituji toho, že jsem se upnula výsadně na psaní. Vím, že budu psát celý život?
V rozhovorech jste přiznávala, že hledáte svoji spisovatelskou identitu. Už jste ji našla?
Ne, stále ne.
Můžete formulovat, jakou cestu jste ušla od své první povídkové knížky ke druhé?
Když píšu, nepřemýšlím o tom. Rozdíl si uvědomuji až zpětně: první kniha je pro mě jakýmsi skicářem, druhá zpracovanou skicou, příběhy jsou delší a jsou mi bližší. Hrdinové první knížky jsou utopisté s velkými touhami, kteří po prvním ztroskotání pálí mosty, opouštějí města a začínají od začátku. Ve druhé knize je psychologický základ, který objasňuje jednání postav: pochopily, že nic není bez následků. Touha však zůstává, v různých formách. Možná jsou charaktery vážnější a rezignovanější, ale také více schopné být šťastné. I když se jim nesplní všechna přání, vědí, že to neznamená konec. Více odpovědnosti, více respektu, to jsou sice malé kroky, ale pro mě bylo krásné vidět, jak tyto charaktery dospěly a dozrály.
