Albu udává tón Frusciantova písničkářská invence, která převažuje nad touhou po kytarové exhibici, navíc muzika je příbuzná pružnému, houpavému stylu jeho domovské kapely Red Hot Chili Peppers.
Kytaristé rádi sólují. Ne tak Frusciante. Je především skladatel a zpěvák, který vše podřídil osmnácti písním. Muzika je úsporná, přesně postihuje Fruscianteho melancholickou náladovost.
Stačí k tomu klávesy, které zvolna rozbíhají skladbu Every Person a jež hrají v písni Second Walk starobyle, skřípavě, skoro jako Hammondovy varhany. Vše Frusciante uřídí svým písničkářským citem, přičemž jeho chutě mohou být různé.
Ve skladbách Omission a Regret rád přiznává, že patří k Red Hot Chili Peppers. Společně s hostujícím zpěvákem Joshem Klinghofferem si vyměňují vokální party s plážovou elegancí, asi jako když volejbalový míč přeskakuje přes síť.
Doprovodem je jemný, neklidný funk a v hlubinách té hudby slyšíte i kalifornské folkrockové kapely zlaté éry sedmdesátých let, ve které kytarista vyrůstal, anebo ohlasy Beatles, neboť Frusciante je znamenitý melodik a hudebník, kterému je třiaatřicet let.
Zralost a zkušenost hraje ve Fruscianteho hudbě podstatnou roli. Je typem emotivního muzikanta, který se umí přesně a stručně vyjádřit. Trefí správný tón a nepotřebuje armádu spoluhráčů. Vystačí si hlavně s pomocí bubeníka, „redhotovského“ kolegy Chada Smithe, a zpěváka Klinghoffera.
Frusciantova muzika má příchuť a sílu spontaneity, když s pobavením vzpomíná na holky, které kdy měl, anebo dá průchod chmurám ze špatných časů, jež má prý za sebou. Ta hudba zní, jako by se právě teď vyhrnula z Fruscianteho kytary či kláves a nikdo už na ní nemusel nic upravovat. Kouzlo Fruscianteho lehkosti a spontánnosti je neodolatelné. Není divu, že i jeho zásluhou jsou Red Hot Chili Peppers v životní formě.
