Dá takový výběr hodně práce?
Stála jsem o to, aby mi s ním pomohl Zdeněk Rytíř, který pro mě napsal nejvíc textů. Reagoval slovy: To všechno jsem napsal? Poslal mi e-mailem texty a jinak to nechal celé na mně. Takže tuhle desku jsem sestavovala v podstatě sama.
Která píseň je na desce nejstarší?
Časně ráno. Napsal ji pro mě za mé asistence kytarista Štěpán Rak. To mi bylo asi šestnáct nebo sedmnáct. Něco jsem si prozpěvovala a Štěpán Rak to přetvořil do písničky. A Zdeněk Rytíř mi později k té instrumentální skladbě napsal text.
Na vašich prvních nahrávkách byly kompozice Štěpána Raka. To byl váš učitel hry na kytaru?
Ne, spíš starší kolega. Studoval o pár ročníků výš také u profesora Štěpána Urbana. V oblasti improvizace a skladby pro kytaru je jeden z nejuznávanějších. Dalším z kytaristů důležitých pro můj kytarový vývoj byl a je Milan Tesař. Spolupracovali jsme na mnoha projektech.
Která z písní je nejmladší?
Prší a Tisíc způsobů. Ty jsou z mé poslední desky.
Ono těch písní zvlášť v druhé polovině devadesátých let moc nebylo, že?
Tvořím v různých intervalech, nepravidelně – a devadesátá léta nebyla úplně vydařená. Mohly zato dvě delší pauzy, první mateřská, která byla dobrovolná, ta druhá byla nedobrovolná, zdravotní, ale byla bohužel ještě delší. Ale větší pauzy mezi jednotlivými deskami jsem měla vždycky, protože jsem k sobě hodně kritická. Ne že bych šla až tak daleko jako paní Hegerová, když říká, že netočí desky, protože nemá o čem zpívat. Ale moc dbám na to, aby především texty byly na míru. A protože mi bohužel pánbůh nedal textařský talent, těžko hledám někoho, kdo dokáže vystihnout, co chci říct – a sdělnost je v mých písních to nejdůležitější.
Mezi Časně ráno a Prší je pořádný kus života. Je na té struně natažené mezi oběma písněmi něco společného pro tehdejší i dnešní Lenku Filipovou?
To je otázka, kterou jsem si při výběru písní na tuhle desku taky kladla. Bylo to pro mě zastavení, chvíle na promyšlení, kam dál. Jedno zůstává neměnné. Text a kytara u mě hrají hlavní roli. Takže jsem byla a zůstala písničkářkou, která chce něco říct. Není podstatné, jakým způsobem jsem toto sdělení zabalila, jestli do aranže se smyčci, nebo do bigbeatového tvaru. Ale i v této různorodé formě bych chtěla zůstat rozpoznatelná, originální a sdělná.
A je mezi těmi písněmi i něco myšlenkově blízkého?
Obě písně jsou výpovědi žen. Díky své podstatě, to je emočnímu projevu a textům, jsem si časem vybudovala velmi různorodé publikum. Z velké části ženské. U těchto dvou písní je rozdílný věk vypravěčky, ale obě jsou mi blízké.
No jistě, pro určitou generaci dívek to byly písně, které jim pomáhaly dospívat...
Asi ano. Vždyť já jsem dospívala s nimi!
Existují nějaké písně, u nichž je vám líto, že se na výběr nedostaly?
Je jich hodně. Třeba Málo mám nebo Až budeme to mít a Částečné zatmění srdce. Naopak mám radost, že se tam vešel Práh bolestivosti, Dopis na polštář nebo Hotelový zrcadlo. Měla jsem totiž takové období, kdy bylo hodně hitů, za nimiž se skryly skladby, jejichž potenciál ty hity jakoby převálcovaly.
Ovšem Zamilovaná tam nemůže chybět!
Jistě. Já jsem měla poměrně málo písní převzatých od cizích autorů. Vždycky jsem dbala o to, aby to v takovém případě nebyl velký hit. Abych tím nebyla ovlivněná ani já, ani publikum. Když jsem byla na studijním pobytu ve Francii, dostala jsem se k dokončování druhé desky Francise Cabrela. Slyšela jsem u jeho manažera nesmíchané snímky a právě tahle píseň mě moc oslovila. Tak jsem Francise poprosila, jestli by mi ji nevěnoval, že bych si ji nechala otextovat. Zajímavé na tom je, že ani Francis tehdy ještě netušil, že z této písně bude jeho velký hit. A když jsme ji já i on ve stejné době, on ve Francii a já u nás, zařadili na naše desky, stala se pro nás oba osudovou.
Taky šlo o jeden z hodně zdařilých Rytířových textů…
No, typická rytířovská klasika na poslední chvíli. Text mi diktoval po telefonu přímo do studia, když už se to mělo točit. Když se do té nahrávky pečlivě zaposloucháte, všimnete si, jak to zpívám. Udýchaně, jako z papíru. A přesně tak to bylo.
Co vaše dcera? Poslouchá vaše písničky?
Že by si sedla a jen tak je poslouchala, to ne. Ale respektuje je. Myslím, že z toho, co jsem kdy dělala, ji nejvíc oslovily lidové písničky.
Vraťme se k tomu, že jste zpěvačka-vypravěčka. Máte pocit, že některé z těch písniček mají v sobě nějaký skrytý příběh?
To je u mne rodová záležitost. Můj táta je herec a já jsem strávila pěkný kus dětství koukáním zpoza opony. Dodnes se mi nejlíp vystupuje v divadelních sálech – a když to tak vezmu, každá písnička je pro mne takové minidrama ve čtyřech minutách.
Kdybyste byla dnes tou čtrnáctiletou holkou, která zrovna začíná a chce být popovou hvězdou, co byste dělala jinak?
Asi bych se snažila studovat na konzervatoři, která by byla zaměřena jak na klasiku, tak na písničky, taková totiž za mých studií neexistovala. Nejspíš bych si nevybrala jen kytaru s nylonovými strunami, ale hrála bych na víc druhů kytar už od začátku. Věnovala bych se více studiu skladby a aranžování. A chtěla bych umět sama sobě napsat text. A dobrý text. Jinak bych asi neměnila nic.
