Piš, Šabachu, nebo umřeš hlady

Autor knih, podle nichž natočil režisér Jan Hřebejk populární filmy Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo, přijel do pardubické knihovny besedovat s místními čtenáři. Spisovatel o sobě bezelstně tvrdí, že je velmi líný. Jeho útlé knihy skutečně vycházejí přibližně jednou za dva roky.

"Začnu psát, až když mi volá nakladatel a přesvědčuje mě: "Piš, Šabachu, nebo umřeš hlady." Kouknu na účet a na něm fakt nic není,“ říká Petr Šabach.

Většina lidí vás pravděpodobně zná díky filmům Šakalí léta, Pelíšky a Pupendo. Pak si řeknou, kdo ten Petr Šabach asi je, a koupí si vaši knihu. Nevadí vám to?
Trochu mi to vadí. Ty filmy ale nejsem já, nedělal jsem je. S Jarchovským a Hřebejkem jsem kámoš. Měl jsem radost, že mají úspěch.

Vy ale máte také úspěch...
To já nevím. Teď už jsem se s tím srovnal, ale po prvních knížkách mi pořád volali novináři. Na ty věci kolem jsem byl pěkně nepřipravený buran. Pak jsem si ale uvědomil, že když uděláte striptýz, nesmíte se divit, že vám někdo řekne, že máte velkou prdel. Za všechno nesete následky.

K poslednímu filmu Jana Hřebejka Horem pádem nesloužily jako předloha vaše knihy, ale aspoň tam máte malou roli...
Trochu se tam mihnu. Hraju opilce. Jsou to takzvané pozdravy filmařů lidem, kterým chtějí poděkovat a mají k nim vztah.

Před časem jste se kromě psaní rozhodl vyučovat na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze. Jak vypadají vaše hodiny?
Úplně volně, nejsem vzděláním pedagog. Snažil jsem se teorii nastudovat, ale znáte to, jakmile začínáte do jakékoliv problematiky více vidět, tak se v ní pomalu ztrácíte. Co vypadalo jako malý kopeček na horizontu, je zblízka obrovská hora.

Takže se teorii zdaleka vyhýbáte?
Samozřejmě studentům vykládám, aby šli při psaní z bodu A do bodu B a aby nezapomněli na příběh. A jestli to má být příběh bez příběhu, klidně. Říkám studentům, aby texty chrlili. Mě nezajímá sloh, mě zajímá myšlenka, hezký obrat, co mi ten člověk chce říct. Pak se společně hádáme. Na rozdíl od svých studentů jsem sečtělý, oni ne. Literatura je hledání souvislostí. Je to zajímavá hra pro starce, jako jsem já. Literatura je plná odkazů na různá jiná díla. Ale víte, čím trpím já?

Nemám tušení...
Mně Láďa Horáček z nakladatelství Paseka knížku vydá, bez problémů! Jenže třeba tady v Pardubicích je někde sedmnáctiletý, osmnáctiletý frajer, který má doma román. A dobrý. Kdybych takovýho fešáka potkal, tak bych mu, přísahám, uvolnil místo. Řekl bych mu: "Domluv se tady s nakladatelem a já půjdu dělat nočního hlídače, ty máš daleko větší talent než já."

Zatím se tak nestalo a navíc jste napsal novou knihu. O čem bude a jaký je její název?
Jmenuje se Ramon. Psáno pro New York Times. Vyjde příští měsíc, zatím je v pekárně. Když ji začnu popisovat, použiji více slov, než je v té knížce. Má sto padesát stran, což není žádná bichle. Ale z té knížky mám dvojnásobnou radost. Obálku mi totiž navrhoval můj syn Honza, který žije v Americe.

Předpokládám, že obálka bude jiná, než jsou vaši čtenáři zvyklí. Co na ní bude?
Můžu bejt upřímnej? Já ji neviděl. Tedy viděl jsem jen návrhy. Vypadá jako žákovský sešit se štítkem. Na tom sešitu je fotka mojí chaty v Lysolajích u Prahy, kde se příběh odehrává, a který se mi skutečně stal. Jednou jsem totiž potkal indiána, Ramona, a on mi na tý chatě umřel. Akorát mi tenkrát bylo čtyřicet a hrdinovi je šestnáct. Ale víte co? Já vám řeknu, jak ta knížka končí.

Vážně?
No jasně. Končí slovem "Nebucne".

Tak tomu slovu vůbec nerozumím...
Jako bucnout se do hlavy. Můj syn Honza má americkou manželku. A ta mi jednou povídá: "Víš, jak mi zní čeština? Jako když zve kluk holku do kina, a ona mu na to odpoví: Nebucne." Hrozně se mi to líbilo, tak jsem jí slíbil, že to do tý knížky dám.

Spisovatel Petr Šabach