V Praze vystoupil jako host probíhajícího Festivalu spisovatelů. Stačil mu text jeho her, z nichž uvedl šest ukázek, a jeho vlastní hlas.
V Británii je však Pinter vnímán také jako význačný intelektuál, který se již několik desítek let angažuje v politických debatách. I v nich je Pinterovou hlavní zbraní psané slovo. Publikuje články i básně a také jeho hry jsou sepnuty politickými tématy.
"Jazyk mne vždy nesmírně vzrušoval. Začal jsme psát v jedenácti dvanácti letech. A toto vzrušení trvá celý život. Každý list čistého papíru představuje neznámý svět, do kterého se mohu ponořit," vyznává se Harold Pinter.
První divadelní hru Pokoj (Room) napsal v roce 1956 v šestadvaceti letech a tu zatím poslední s názvem ...a v prach se obrátíš (Ashes to ashes) v roce 1996.
Píšete i básně a prózu, ale proč jste zvolil právě drama jako nejlepší nástroj svého vyjádření?
V devatenácti letech jsem se dal k divadlu. Jako profesionál. Byl jsem součástí divadelního světa a divadlo bylo součástí mého života. Psaní her přišlo zcela přirozeně, byl to logický proces.
Byl ve vašem uměleckém hereckém jméně David Baron skryt nějaký význam nebo umělecký odkaz?
Vůbec ne. Jednu chvíli jsem byl bez práce, šel jsem za agentem a on říká: Harold Pinter? S tím byste se nikde nechyt, vymyslete si něco lepšího. Právě jsem měl rozepsaný román, kde se jedna z postav jmenuje David Baron, tak jsem si to od sebe vypůjčil.
V knižním výboru z vašich nedramatických prací, nazvaném Různé hlasy, líčíte své první setkání se Samuelem Beckettem v Paříži v roce 1961. Celou noc jste jezdili jeho citroenem od baru k baru, až jste si kdesi nad ránem položil hlavu na stůl a Beckett zmizel. Když jste se asi za hodinu znovu probudil, byl zpátky s balíčkem jedlé sody, kterou sháněl přes celou Paříž. Stali jste se pak s Beckettem přáteli?
Ano, vždy jsem jej v Paříži navštěvoval, on zase mne v Londýně. Dali jsme si skleničku, promluvili. Také jsme si navzájem posílali své hry. Já jsem Becketta, jeho psaní obdivoval od mládí. Na začátku padesátých let jsem si v knihovně půjčil jeho první román Murphy a už jsem jej nevrátil. Ukradl jsem ho, dodnes jej mám. Jediný kriminální delikt v mém životě. Naposledy jsem s Beckettem mluvil telefonem asi dva týdny před jeho smrtí. Rozesmál jsem ho. Ptal jsem se, jak se cítí. Říkal, že nijak zvlášť, vlastně prý dost mizerně. "Pošlu ti něco, co ti zvedne náladu," řekl jsem. "Právě jsem dokončil filmový scénář Kafkova Procesu." No, to jej rozesmálo. Když umřel, měl scénář u postele, ale nevím, jestli jej stačil přečíst.
Posílali jste si hry jen ke čtení, nebo jste jeden od druhého čekali kritický názor?
Ne, to určitě ne. Beckett mi jedinkrát řekl, ať se znovu kouknu na jednu pasáž. Zdála se mi v pořádku, nechal jsem to být. Za několik týdnů, když se hra zkoušela, přišel režisér Peter Hall a že tam je jedno místo, které příliš nevychází... "Já vím, které," nenechal jsem ho domluvit. "Vyškrtněte to." Beckett měl pravdu.
V roce 1962 jste řekl: Napsal jsem devět her a nemám vůbec ponětí, jak se mi to povedlo. Co byste řekl dnes?
Že jsem napsal šestadvacet her a stále nevím, jak jsem to dokázal.
Vlastně se ptám, jestli už víte, odkud a jak přichází inspirace.
Ne. Vím jen, že stačí slovo, výrok, obraz, a něco se ve mně nastartuje. A jakmile jednou začnu psát, dostávám se do neznámé krajiny, do země, kterou jsem nikdy předtím nenavštívil.
Kdysi jste se však také dotkl nemožnosti či neschopnosti psát. Poznamenal jste: Když nemůžete psát, je to jako byste se sami sobě zakazovali.
Za prvé, ne vše, co jsem kdy řekl, má biblickou váhu. Jsou to jen mé výroky. Tohle jsem, tuším, pronesl na začátku sedmdesátých let...
V roce 1970?
Ano a přibližně v té době jsem se začal výrazně politicky angažovat. Dnes politické otázky mému životu dominují. Nepíšu-li tedy, vedu velmi aktivní společenský, politický život.
Vaše názory lze velmi stručně shrnout jako krajní skepsi k mezinárodní politice Spojených států. Před několika dny jste v deníku Guardian vyjádřil, mírně řečeno, nesouhlas se zásahem NATO v Kosovu. V Praze jste se setkal s prezidentem Havlem, který vše vidí zcela jinak.
Známe se s Václavem Havlem velmi dlouho. Je to čestný muž.
Já respektuji jeho názory a on, myslím, mé.
A doma, v Británii, nepodráží vám vaše vyhraněná politická angažovanost nohy i jako dramatikovi? Nejsou na vás novináři, kritici a priori nabroušení?
Pravda je, že ve své zemi nejsem dvakrát populární. Samozřejmě, že je dost lidí, které mé názory dráždí. Na druhou stranu je také dost těch, kdo chápou, že mi přijde například groteskní, absurdní, když se britská či americké vláda snaží zaujímat morální postoje. Podle mého žádnou morální autoritu nemají. A pokud jde o politiku v mých hrách, ta v nich byla přítomna vždy. Již mé první celovečerní drama Narozeniny se dotýká útlaku jedince vnějšími silami a jeho nemohoucností jim vzdorovat.
