Ukázky z alba najdete na konci článku.
S každou novou deskou se dosud Pink posouvala do trochu jiné pozice a stylizace. První, spíše klasická r'n'b deska Can't Take Me Home jí ukázala jako výraznou a talentovanou zpěvačku - slušný začátek.
Na druhém albu M!ssundaztood se přiklonila k ostřejším kytarám, tři roky stará deska Try This posunula Pink ještě více syrovému zvuku. Aktuální novinka jí naopak dává nečekaně hodně prostoru v tišších, až folkovějších polohách. Ty jí určitě sluší víc, než k zbláznění ohraná schémata emo-punkové "rebelie".
Pink je nejsilnější v momentech, kdy si smyslné r'n'b sedne dohromady s hutným zvukem kytar, když elektronické aranže dodávají kytarovým stěnám dekadentní texturu. Skvělá je skladba Fingers nebo zvukově zajímavá 'Cuz I Can.
Právě v momentech, kdy se víc než na rebelskou image soustředí na povýšenou znuděnou pózu, je její projev mnohem zábavnější. Když nic jiného, model "rozmazlená mrcha" je pořád méně patetický, naopak, okořeněný nadhledem a nadsázkou, která Pink svědčí.
Velmi zajímavou a silnou vrstvou téhle desky jsou intimní a civilní písničky vybavené sice jednoduchými, ale o to příjemnějšími aranžemi. Dear Mr. President, I Got Money Now nebo blues a country prosycená The One That I Got Away dávají Pink skvělou příležitost svůj chraplákem zastřený výrazný hlas použít zase trochu jinak.
Když posloucháte ode všech zvukových berliček oproštěné písně, napadne vás, jak by asi Pink zněla, kdyby se ještě víc vydala víc směrem k jazzu a blues. Její vyjímečný hlas si o to přímo říká.
Pink se drží osvědčených hudebních formulek, v textech se znovu vrací k několika tématům, která řeší na každé své desce. Opět tu je anorexie (Stupid Girls), rozbory zmatené pubertální duše (Conversations With My 13 Year Old Self), téma politiky a války (Dear Mr. President).
Pink se ráda vymezuje vůči hudebnímu byznysu, ráda pěstuje image rebelky, ale faktem je, že její rebelství víc připomíná pózu a marketingový nástroj než kdovíjak drzý, vzdorující postoj.
Její rebelie v rámci vymezených možností na jednu stranu zbytečně odvádí pozornost od hlubších hudebních kvalit, na stranu druhou tak ale udržuje ve střehu teenagerskou posluchačskou základnu, bez které se zřejmě stále neobejde. Osobně bych si dokázal představit Pink silnou v kramflecích i v mnohem civilnější, odlehčenější poloze.
Poprockové zpívánky jako Who Knew nebo Runaway pak připomínají podklad pod nějakou odvázanou super cool reklamu na limonádu nebo žvýkačky. Cítíte v nich kompromis mezi autentickou rockovou energií, která je okleštěna do snadno konzumovatelných šablonek.
Pink si tak snižuje laťku zbytečně nízko. Dá se ale předpokládat a doufat, že s přibývajícím věkem (a rostoucím věkem jejích fanoušků) se jí bude dostávat pevnější pozice na hudebníscéně a bude i růst její chuť a odvaha neschovávat se za stále hůře uvěřitelnou rebelskou image.
Má dostatek vlastního charismatu a osobnosti, než aby se prodávala pod cenou coby marketingový nástroj na nevybouřenou mládež. Má potenciál stát se skutečně velkou zpěvačkou a jednou možná třást i s Madonniným trůnem královny popu.
Elektroničtější a folkovější polovina poslední desky to naznačuje. Druhá půle pak jasně říká, že Pink bude muset překročit svůj stín. To, co jí z počátku úspěšně pomohlo vymezit se z role další zpívající princezny, jí brzy začne škodit.
PINK - I'm Not Dead
SONY BMG, délka CD 58:05
Tři pecky: Fingers, I Got Money Now, 'Cuz I Can
Ukázky: 1) Stupid Girls - 2) Who Knew - 3) Long Way To Happy - 4) Nobody Knows - 5) Dear. Mr. President - 6) I'm Not Stupid - 7) 'Cuz I Can - 8) Leave Me Home (I'm Lonely) - 9) U + Ur Hand - 10) Runaway - 11) The One That Got Away - 12) I Got Money Now - 13) Conversations With My 13 Year Old Self - 14) Fingers - 15) I've Seen The Rain
Hodnocení iDNES: 
