RECENZE: Phil Collins dal i vsedě do koncertu vše, zvukař zaslouží padáka

V úterý v pražské O2 areně koncertoval rockový veterán Phil Collins. Navzdory tomu, že celou show absolvoval vsedě, mohl a měl to být jedinečný zážitek. Smršť hitů a sám protagonista i jeho kapela hrající jako o život. Nebýt toho, že mistr zvuku se rozhodl všechny přítomné těžce potrápit.

Když se Phil Collins kolem půl deváté večer přibelhal na pódium o holi, vypadalo to jako vtip. Koneckonců turné, s nímž do pražské O2 areny v úterý večer zavítal, se jmenuje příznačně Still Not Dead Yet – Ještě nejsem mrtvý. Takže se usadil na židli a z papírku česky oznámil, že je po operaci zad a bolí ho noha. Tedy jadrněji, jak dokládá i fotogalerie.

Still Not Dead Yet Live

60 %

Autor: Phil Collins

Místo konání: O2 arena, Praha

25. června 2019

Navzdory tomu, že tedy koncert odehrál vsedě, Collins absolutně nic neošidil. Zpíval jako o život, jeho doprovodná kapela, jež čítala i čtyři vokalisty nebo dechovou sekci, jela naplno. Co mohlo rušit, bylo zdlouhavé představování spoluhráčů. A potom taky nekonečné bubenické sólo Collinsova syna Nicholase.

Sledovat technické finesy osmnáctiletého pokračovatele rodu bylo sice zajímavé, přidal se k němu perkusionista a na úplný závěr i otec, jen se to celé mohlo zkrátit na polovinu.

Jinak ovšem Collins neponechal nic náhodě. Servíroval především hity. Zkraje večera zazněly písně Another Day in Paradise či Don’t Lose My Number a došlo na skladby od Genesis Throwing It All Away nebo Follow You Follow Me. Závěr koncertu potom obstaraly pecky jako You Can’t Hurry Love, Invisible Touch, Easy Lover nebo Sussudio. Publikum v zaplněné O2 areně se bavilo nadmíru.

Bohužel, trochu citlivější posluchač musel trpět, protože jestli se něco nepovedlo, byl to tentokrát zvuk. A to ne v tom smyslu, že nebyl nějak dokonalý, což k velkým halovým koncertům bohužel patří, tady bylo prostě všechno špatně.

I na úrovni zvukaře, kde se dá očekávat zvuk nejvyladěnější, lezla z reproduktorů nabasovaná koule, v níž rozpoznat jednotlivé nástroje byl docela problém. Co hůř, také Collinsův zpěv se v tom hluku ztrácel, a to až do té míry, že mu prostě nebylo rozumět.

Přitom byly momenty, kdy šlo hlavní vokál obdivovat. Hlavně v pasážích, kde zpíval do tiššího doprovodu jako v písni In the Air Tonight, když si dal píseň Separate Lives jen s jednou z vokalistek nebo You Know What I Mean pro změnu se synem Nicholasem u klavíru.

Bohužel, jakmile spustila celá kapela, přišla veškerá snaha vniveč. O něco jasnější zvuk se kupodivu linul v zadní části haly, ale hlavní problém s utopeným zpěvem tu přetrvával. Hudba zněla tak hlasitě, že se v ní ztrácela většina dynamiky, včetně třeba jinak rázných stopek v Don’t Lose My Number. Nic, jedna hutná a nečitelná hmota.

Věčná škoda, protože Collins se předvedl i jako příjemný bavič, to třeba když se špičkoval se synem, a on i kapela si koncert zcela zjevně užívali. A většině publika ten otřený zvuk podle všeho taky nevadil, tleskalo se mohutně. Nicméně hudba, která není pořádně slyšet, je prostě jen poloviční zážitek.

Phil Collins přiletěl do Prahy včera pronajatým Boeingem: