Proslulý román Jaroslava Havlíčka (1896-1943) převedl v roce 1971 na filmové plátno Juraj Herz. Režisér Ivan Rajmont však vychází z dramatizace, kterou pro hradecké divadlo napsal dramaturg Martin Velíšek.
Do hlavní role Štěpky Kiliánové, silné a maloměstskou morálkou vyčleněné ženy z podkrkonošského Vejrychovska, což je Havlíčkova rodná Jilemnice, obsadil Pavlu Tomicovou, která nedávno zazářila v Hrabalově Jarmilce.
Pavla Malinu, oficíra umírajícího na syfilis, hraje Filip Richtermoc. V dalších rolích se objeví Hynek Pech, Marie Kleplová, Vlastimil Čaněk, Jiří Zapletal, Tomáš Lněnička, Martina Eliášová či Isabela Bencová.
Cesta, která prochází očistcem k pokoře
„Jedním z nápadů pro tuto sezonu, která uvádí českou dramatiku, byly i Petrolejové lampy a mně nabídli, zda bych do toho nešel. Ten titul je nádherný. Věděl jsem však, že dramatizace nebude jednoduchá, protože jde o velký epický román.
Má spoustu šancí pro film, což ostatně Juraj Herz ve fantastickém snímku s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem prokázal. Pro nás to bylo obtížné, ale snad se nám podařilo silnou dramatickou žílu najít, hlavně okolo hlavní hrdinky, citlivé a zranitelné holky, která se nikam nevejde a která si projde očistcem k pokoře a další cestě životem,“ říká Ivan Rajmont.
Život maloměsta se na jevišti se scénou Martina Černého musel zúžit na rodiny Malinů a Kiliánů, ale ani o další figury a figurky, potřebné pro vykreslení Štěpčina osudu, diváci nepřijdou. Herzův film začíná Silvestrem 1900, Rajmont s Velíškem se v čase vracejí ještě o trochu zpět.
Tajemství světa za světem
Rajmonta na předloze nejvíce zaujalo až surrealistické tajemství, jež se objevuje ve všech Havlíčkových románech od Neviditelného po Helimadoe.
„Ani nám nejde o realistický obraz, ale o obraz duše zlomového věku. Havlíček úžasně zachytil atmosféru doby, kdy skončilo staré století a už neexistuje, a začíná nové - a ještě neexistuje. Tato hodina mezi psem a vlkem je plná nejistot, zbytků starého a neuchopitelnosti nového, kterému není příliš přáno. Minulost je v nás a nikdy se jí nezbavíme,“ říká Rajmont, který se pokusil „pustit fantazii na špacír“ a zviditelnil svět duchů ze světa „za světem“.
Petrolejové lampy vyšly poprvé v roce 1935, ale pod názvem Vyprahlé touhy, což si přes Havlíčkův odpor vynutil nakladatel. Druhé vydání vyšlo až po spisovatelově smrti. Dílo mělo být součástí třídílné ságy z Jilemnice. Druhý, nedokončený díl Vlčí kůže a náčrt třetího dílu Vylomené dveře naznačují další osudy Štěpky Kiliánové, která má zemřít během mobilizace v roce 1938.
Být šťastný? A proč?
Smysl inscenace režisér dokumentuje zdánlivě nesouvisející historkou ze vzpomínek Naděždy Mandelštamové. Když jejího muže, ruského spisovatele Osipa Mandelštama, odváděla KGB, řekla, že je strašně nešťastná. Její muž se ve dveřích otočil, usmál a pravil: A kdo ti řekl, že máš být šťastná?
„O tom vypráví i naše hra. Člověk si představuje, že bude mít šťastný život, přeje si ho prožít bez bolesti, s nějakou kariérou, aby měl peníze, děti, rodinu. A to považuje za štěstí, které však zřejmě je v něčem jiném. Být šťastný je obecné nic. Spíše prožíváte očistec, který vás připravuje, ukazuje, že cesty jsou jinde,“ uvádí Rajmont.
Hrdinka Štěpka, smýkaná - jak zpíval Karel Kryl - „tekutými písky gubernijních mravů“, je sice nezkrotná a nezařaditelná, ale když ji potká tragédie, manžela neopustí. „Má v sobě základní lidské postoje, které jsou v nás hluboko zakořeněny, že zrada není možná, že když jednou řekla ano, později už to nezmění. A to mě na ní fascinuje,“ uvádí režisér Ivan Rajmont.
Autorem hudby je Rajmontův častý spolupracovník, skladatel Petr Kofroň, mimo jiné zakladatel Agon Orchestra, který se nenechal zlákat dobovým koloritem. Jeho hudba stojí na pocitech a zvucích, jimiž se snaží zachytit emotivní stránku příběhu.
„Petra nemůžete navléct do nějakých hudebních škatulek, řekl bych, že je to až postmoderní muzika,“ říká Ivan Rajmont, který v divadle v Hradci Králové už nastudoval úspěšné inscenace Faust, Don Juan a Konec dobrý, všechno dobré.
