„Za pultem plným skvrn z rozmáčenejch cigaret stály v policích lahve jak vojáci, některý židle byly převrácený, pod nohama mi chroustaly rozbitý vodkový sklínky a já přemejšlela, kam si sednout. V každým rohu jsem tušila balvany nějakech lidí, temnejch přitisklejch dvojic,“ přibližuje autorka sugestivně, hmatatelně atmosféru v jedné z hospod ve Městě, jímž je myšlen Ulánbátar, neboť Hůlová, studentka kulturologie a mongolistiky na pražské Filozofické fakultě, dění svého románu vkořenila do Mongolska. A jiný příklad charakterizačních schopností: „Táta měl i svý dobrý chvíle, ale těch bylo jak černejch jehňat. U žádný z nich jsem nebyla.“
Pět vypravěček, jeden hlas
Ve výčtu podmanivých pasáží by šlo dlouho pokračovat, a rozvádět tak základní tvrzení o obdarování Petry Hůlové. Nemá-li však být recenzentství odosobněným referentstvím, které vršením více či méně efektních popisů a vyzvedáváním jednotlivostí uhýbá před ryze osobním stanoviskem k dílu jako celku, nemá-li se recenzování omezit na používání příslušných termínů a zavedených obratů bez toho, aby hodnotitel do konečného názoru zanesl i své nejvnitřnější pocity z četby, potom je můj názor na román Paměť mojí babičce plný otázek a pochybností.
Kompozice knihy je tato: své příběhy postupně vypráví pět mongolských žen. Do poloviny románu je vypravěčkou Dzaja; to její je ona babička uvedená v názvu románu. A babiččino jméno - Dolgorma - také nese Dzajina dcera, jedna ze čtyř žen, jež v druhé polovině knihy svými kratšími monology dotvářejí celek díla. Podávají některé předtím již líčené situace ze svého hlediska, připojují detaily, jež doplňují vědomí, kterak se odehrály a zapůsobily určité okamžiky - uzlové body, v nichž se různě projevila souvislost životních cest žen čtyř generací. V závěru díla si opět bere slovo Dzaja. Zestárlá se vrací do hor, k rodině své mladší sestry Ojuny. Ta se drží tradic a způsobu života, z nichž Dzaja vyšla, ale jež - spolu s některými dalšími příbuznými - ve Městě, symbolizujícím chaos a destrukci, popřela a rozbila.
Takže pět vypravěček, nicméně román zní jednohlasně, stádně. Ona dořečení Dzajina příběhu se odbývají v rovině faktické, někdy i psychologické, avšak stylistická individualizace promluv tu neexistuje. Z úst hrdinek se bez rozdílu vylévá silně hovorový řečový proud, lhostejno, kolik je figurám let, kde pobývají, co dělají. Ačkoliv román chce vypovídat o pohybu, o cestě, o srážce tradic a modernosti, stylově je monotónní, jakkoliv autorka umí v popisech a v charakteristikách s jazykem čarovat. Není rovněž jasné, na koho se hrdinky vlastně obracejí, komu to všechno vyprávějí: hovorové „maso“ jejich promluv, obecná čeština inklinující k „pražštině“, je kořeněno řadou mongolských výrazů, z nichž některé jsou vzápětí vysvětleny, jiné pro změnu nikoli - pravidla se tu nedobereš.
Šperk za sklem
Není samozřejmě podmínkou, aby každičký výraz v uměleckém textu byl ihned a úplně průhledný. Kdo například mohl přesně znát všechny významy hornického slangu v románu Ivana Landsmanna Pestré vrstvy, který vyšel na podzim 1999? Nejspíš toliko ten, kdo sám fáral. Přesto to nevadilo, poněvadž „hudba“ Landsmannova jazyka byla velmi konkrétně ukotvena v místě i v čase, byla z jednoho kusu, dolována ze slezských slují.
Nad četbou Paměti mojí babičce přichází rovněž a především na mysl Jáchym Topol, k jehož poetice vyprávění má Petra Hůlová blízko. Posazení vypravěčského tónu a tvarování magického románového prostoru, v němž zázraky se dějí a jehož plochy jsou vyvedeny v sytých, reálných, ne však realistických odstínech, mají oba tvůrci velmi podobné. Ale existuje zde důležitá odlišnost: Topolova dikce je v podstatě městská a souzní s náměty a tématy jeho próz, s nervní existencí jeho postav, s apokalyptickými tendencemi v jeho díle.
Naproti tomu Hůlová se v tomhle ohledu nespecifikovaně pohybuje kdesi mezi Prahou a Mongolskem. Její román vnímám jako výtvor, jehož krása je nepopiratelná, nicméně - vzdor veškeré nečesanosti jazyka - skleníková a laboratorní. Paměť mojí babičce (už ten „kroucený“ název!) je pro mě cosi jako manýristická vitrína, v níž autorka předvádí šperk - tedy jak jí „to“ fantasticky píše. Takto vytvořený svět mě sice do určité míry ohromuje, avšak vnitřně takřka ničím neoslovuje. Mnohem víc než románovou zprávou o lidském údělu kdesi na Zemi je mi důkazem o riskantní svůdnosti daru suverénního vyjadřování.
Na jednom místě románu Ojuna poznamenává, že „to Dzaja s tím svým příběhem přehnala“. Tahle poznámka nedává smysl do té doby, než si uvědomíme, že jedinou vypravěčkou je fakticky sama autorka, která si kvintet žen a jejich osudy stvořila jaksi zástupně, jako úslužné figuríny, na které rozvěsila předem dané představy a efektní schopnosti.
 Petra Hůlová. |
 Petra Hůlová. |
 Petra Hůlová. |
 Petra Hůlová. |
 Petra Hůlová. |
