RECENZE: Vytvořte novou kategorii Litery. Speciálně pro Dědinu

Spisovatelka Petra Dvořáková zve čtenáře na dědinu. Voní po ovaru, pálence a senu.

Spisovatelka Petra Dvořáková | foto: Metro.cz

Pokusy o knižní i filmové exkurze na český venkov vyznívají v posledních letech dost nešťastně. Chybí jim autenticita, cit i nálada. Přirozeně tak s novou knihou Petry Dvořákové Dědina na čtenáře přicházejí obavy. Naštěstí její příběh na vesnici patří stejně jako na obálce vykreslený zelenobílý kostkovaný ubrus a zdobený talíř z Jednoty. Ačkoliv původně měl Dědinu uvádět obrázek jitrnice.

Obálka knihy Dědina

Petra Dvořáková, oceněná Magnesií Literou, maluje obraz současné české vesnice ve čtyřech provázaných příbězích na bezmála dvacítce výraznějších postav. Chlípný, ale dobrosrdečný řezník Ladin reprezentuje srdce venkova. Prodavačka Maruna s manželem Josefem zase jeho tradici a trauma, které si nese z dob socialismu. Mladý Zbyněk pak rezignovanost dospívající generace.

Každý jeden protagonista do poslední pídě plní svou funkci. Nechybí ani vesnický pijan ani neposedné děti nebo manželky, pro které se radost rovná deseti deka gothaje u televize. Mládež po zábavě souloží v keřích, v alejích je nablito a ovarovou polévku vaří hospodyňky s kyprými tvary. Nic nového pod sluncem.

Ta půvabná čeština

V podání Petry Dvořákové se na venkově nic nezměnilo a to je dobrá zpráva. Navíc podaná tak půvabnou řečí, že by si snad autorka i jazyková redaktorka Dagmar Procházková vysloužily v rámci jmenované knižní ceny speciální ocenění v kategorii dialekt.

Dvořáková nemusí nic přehnaně popisovat ani vysvětlovat. Činí to za ni jazyk. Jednotlivé postavy tak zdařile oddělila na základě jejich mluvy, až zůstává rozum stát. Ani by za uvozovky nemusela uvádět jména postav, vždy je totiž bezesporu jasné, kdo právě mluví. Dialekt, který Dvořáková od dětství poslouchala na rodné Vysočině, posouvá Dědinu daleko za hranici dnešního knižního průměru. A je to jasné už po pár desítkách stránek.

Dědina

70 %

Petra Dvořáková

Host, 2018, 248 stran

V době, kdy se v tuzemsku neustále mluví o propasti mezi městy a venkovem – ekonomické i názorové, však Dědina Dvořákové nesehrává nejlepší roli. Chceme-li ovšem přistoupit na fakt, že by takový román v dnešní době spíše tisícových prodejů mohl plnit vůbec nějakou všeobecnou společensko-vzdělávací funkci.

Na čtenáře venkovem neposkvrněné totiž může Dědina působit nečitelně. Těm, kteří jím chtějí opovrhovat, zase poskytuje potřebnou argumentační munici stvrzením mnohých klišé. Venkovany samotné by pak možná mohl kvůli stereotypním vyobrazením i urazit.

Nicméně je důležité mít na paměti, že Dědina není reportáž, dokument ani zpráva, je to román. Takto si vesnici pamatuje a interpretuje autorka, navíc to čtenáři podává zcela znamenitě. Z uměleckého hlediska Dvořáková zajisté odvedla nejlepší práci své literární kariéry.