Proč zrovna Dejvice? V čem jsou tak jiné, odlišné, osobití, že kolem sebe vypěstovaly něco jako divadelní kult?
Dejvičtí si vyvinuli osobitý styl práce, specifické pojetí divadelní zkoušky a provozu, které jim umožňuje pracovat s velice širokou škálou externistů od Pitínského po Ondříčka, stejně jako s množstvím témat a žánrů od původní české hry k Shakespearovi či k pantomimě. A to všechno do Dejvic patří. Herci tam neustále jakoby pomrkávají na diváka a s každou větou mu dávají najevo, že nic z toho, co říkají, nemusí nikdo brát tak úplně vážně. Ale zároveň divák cítí, že za hrou jako celkem, za jejím tématem, poselstvím si soubor bezvýhradně stojí a položil by za ně život. A tahle kombinace všechny zúčastněné evidentně baví a snad ještě nějaký čas bavit bude.
Jak se stalo, že Dejvice prorazily?
V počátcích éry Miroslava Krobota se vycházelo z katedry alternativy na DAMU a něco z ní se promítá i do dnešních Dejvic. Ne snad ve vedení herců, ale v odvážném plánování budoucích kroků divadla. To, že tak často expandují do filmu a v poslední době i do seriálu, je především jeho zásluha. Ovšem celkově je dramaturgie velice nápaditá. Kombinace Krobot - Tománek - Suková tvoří velice šťastně namíchaný poměr osobností, ač se to zprvu nemuselo tak jevit. Plus skromnost ředitelky: nepodceňovat. Paní Eva Měřičková už patnáct či více let šéfuje nejúspěšnějšímu divadlu v republice, ale stále uvnitř souboru jedná velice skromně.
Nevadí, že scéna neleží v centru?
Je to divadlo na periferii, v různých dobách různě zřizované, ale spíš oblastní než pražské. Znovu a znovu muselo dokazovat, že si zaslouží existenci na okraji velkoměsta. Zde se nabízí třeba srovnání se Strašnickým divadlem, které bylo také skvělé, ale nedokázalo o tom ve větší míře přesvědčit diváky. Není také asi náhoda, že skutečným fenoménem se Dejvické stalo ve chvíli, kdy se Praha začala vědomě a programově dělit na jednotlivé čtvrti a každá z nich hledala, jak se v celku města definovat.
Je důležité míti Trojana?
Další výsada Dejvic: Ivan Trojan jinde nehraje (kromě Brouka v hlavě, ale to již není představení, to je národní památka) a ví velice dobře proč. Je také důležité, že Ivan vstoupil do televize a do filmu již jako "herec Dejvického divadla". Jeho start byl raketový a Dejvicím to pomohlo. To, jak dokázali Dejvičtí zpětně zapracovat Ivana Trojana do svého souboru, je obdivuhodné. Možná právě to je největší zázrak, který se zde odehrál. V některých divadlech či zemích naprosto nemyslitelný.
Je to jednolitá parta s pevným názorem, nebo se mění?
S nadšením pozoruji, že "bardi" dokázali výtečně absorbovat nově příchozí herce, takže soubor dál působí kompaktně. To je zásadní moment. Díky tomu může organismus divadla a jeho poetika přežít další léta. Říká se, že buňky lidské slinivky se během tří měsíců zcela vymění. Přesto slinivka jako orgán zůstává stále stejná a plní stejnou funkci. Takže doufejme, že Dejvice zafungují jako ta slinivka českého divadla a dokážou zvládnout i další zásadní změnu na konci této sezony, kdy Krobot opustí post uměleckého ředitele.
Pojmenujte svůj post v divadle: autor, režisér, ochránce, guru, učitel, pozorovatel, objevitel, spasitel?
Formálně autor a režisér, ale především věčný žák a dlužník. To, že jsem začal důvěřovat svému divadelnímu psaní, je z velké míry jejich zásluha. Přijdu na režijní dozor Teremina a vidím, že představení je po osmi letech stále dobré, že zraje, že slova a gesta mají stále smysl a diváci vše sledují s otevřenými ústy. To se pak snáz píšou další věci. Ale jeden objevitelský kredit bych si rád připsal, takový epitaf: "Objevil Miroslava Krobota jako herce."
Existuje něco, co by hrát neměli, neuměli, nechtěli, co do Dejvic nepatří?
Do Dejvic patří vše. Spíš je otázka, kam až může herecký kolektiv expandovat. Není to skupina autorů à la Monthy Python, ale především skupina interpretů. To je vnější omezení Dejvic. Dalším omezením je jejich velice specifický styl hraní, který já osobně vnímám jako výrazně stylizovaný. A jako takový se nehodí do všech typů filmů nebo televizních pořadů. Stručně řečeno - zdá se mi, že Dejvice mohou selhat ve chvíli, kdy si mimo své divadlo začnou hrát na "pravdu".
Jaký bude sitkom Dabing Street, který se souborem chystáte?
Nebude to sitkom, půjde o velice realistický styl vyprávění, záběrování a hraní. V češtině pro něco takového chybí slovo, ale minisérie je myslím dost přesné označení dvanácti půlhodinových dílů, které by během příštích dvou let měly vzniknout. Zároveň nepůjde ani o výkladní skříň souboru Dejvického divadla.
Objeví se tam i jiní herci. Kontext a forma by měly Dejvice přesahovat, třeba i tím, že si dotočíme příspěvky "cizích dabovaných filmů" se zahraničními herci. Ale stejnojmenná hra, jak se v Dejvicích teď hraje, bude tvořit jen závěrečné dva tři díly. Zbytek bude nový. Naopak forma vzniku série by divadlo připomínat měla: intenzivní zkoušení textu, pocit jednolitého tvůrčího kolektivu. Ale to bude samozřejmě záležet na výrobních podmínkách, tedy na tom, jak bude ČT vypadat ve chvíli, kdy začne výroba. Po letech na projektu spolupracuji zase s Čestmírem Kopeckým a jsem rád.
29. listopadu 2013 |
